Je to paradox. Konečně máme vládu, v níž nesedí někdejší soudruzi. A kdyby si na sklonku osmdesátých let býval Mikuláš Bek odpustil i stranickou kandidaturu, byl by kabinet v tomto ohledu zcela beze skvrnky. Na druhou stranu se do nadcházející prezidentské volby hlásí snad všechny kádrové rezervy někdejšího komunistického generálního tajemníka Miloše Jakeše.
Faktickou kampaň už zahájil expremiér a předseda ANO Andrej Babiš, jehož uplakané vyprávění o tom, jak ho v roce 1980 donutila vstoupit k rudým maminka, zná celá republika. Úspěšnou kariéru před rokem 1989 zažil i jeho zatím nejvážnější protivník - pozdější náčelník Generálního štábu Petr Pavel coby příkladný straník dostoupal na vojenskou akademii už před revolucí. Nacionalistickým voličům se pak nabízí Pavlův generálský kolega, europoslanec SPD Hynek Blaško, který zvládl velmi podobnou profesní dráhu. A to nejlepší nakonec: ač vysoké školy patří k symbolům sametové revoluce, k Hradu nyní vzhlíží zrovna ten rektor Univerzity Karlovy, který si svou kariéru pojistil členstvím v KSČ - Tomáš Zima tam zamířil už v 17 letech.
Žádný z nich by dnes nekandidoval, kdyby měl pocit, že mu rudá normalizační minulost znemožňuje dosáhnout dobrého výsledku. Dva ze zmíněných jsou ale nyní favority volby. Jak se to stalo?
Hlavně silný příběh
Snad každý už vidí, jak nesmyslné bylo zasazení přímé volby hlavy státu do české zastupitelské demokracie. Její stoupenci dokázali v roce 2013 umlčet všechny hlasy, které volaly po důkladně promyšlených úpravách práv a pravomocí prezidenta, jenž už napříště neměl být vázán odpovědností k zákonodárcům.
A Miloš Zeman nám od té doby s pozoruhodnou důsledností ničivého tornáda připomíná, co vše zůstalo nevyřešené. Ukazuje se ale také, jak mylné byly představy expertů i politiků o voličském chování. Dvoukolová volba měla podle jejich přesvědčení vyprodukovat široce konsenzuálního prezidenta, jenže se zatím děje pravý opak - na Hradě lidé chtějí vidět především silnou osobnost s dostatečně úspěšnou životní dráhou.
Všichni z aktuálních prezidentských kandidátů, kteří v normalizačních časech vyztužovali řady státostrany, si vyhodnotili, že to v jejich životopise sice představuje jistý škraloup, lze jej však snadno překonat výčtem životních úspěchů. Mnozí z nich to mají už i potvrzeno od výzkumných agentur: komunistická minulost sice lidem vadí, ale buď jde o skupiny, které vůbec nepatří k jejich voličskému okruhu, anebo odpor výrazně slábne při výčtu všech důležitých pozic, které už zastávali v polistopadovém státě.
Vtip je v tom, že žádný z dnešních kandidátů by se tak dobře ve svobodných poměrech neetabloval, kdyby předtím nevystoupal dost vysoko právě jako komunista.
Zteč generálů na Hrad
Hned v úvodu jsme zmiňovali dva příklady revolucí nepřerušené vojenské kariéry. Generál Petr Pavel přitom asi skutečně upřímně věří, že mu rudá knížka nijak nepomohla. "Moje členství v KSČ nemělo na moji další vojenskou kariéru žádný vliv," prohlásil nedávno v rozhovoru pro Aktuálně.cz. To samozřejmě není pravda. Vojenská akademie Antonína Zápotockého v Brně, již - stejně jako Hynek Blaško - absolvoval, patřila k oporám režimu.
Oba elitní vojáci pak bránění tábora míru vyměnili za studium na školách někdejších "imperialistických nepřátel" - Pavel v Británii, Blaško v Německu.
Aby nedošlo k mýlce: není pochyb, že oba následně velmi prospěli svobodné české armádě. Petr Pavel, který to dotáhl až na předsedu Vojenského výboru NATO, dokonce velmi výrazně. Jako by si ale stále nechtěli připustit, jak moc jim k životním úspěchům pomohl prospěchářský vstup do zločinecké organizace.
Naposledy to potvrdil Pavel svým pozoruhodným vyjádřením: "Slýchám, že jsem byl za komunismu rozvědčík… Nebyl jsem žádný Bond, ale výsadkář průzkumník, který se plazil blátem, mrzl ve sněhu a připravoval se na vysazení v týlu nepřítele, aby hledal odpalovací zařízení nebo velitelská stanoviště." Dodejme tedy, že tím "nepřítelem" byly demokratické země, jejichž představitele by nyní chtěl jako prezident vítat na Pražském hradě.
Budou volby. Volejte doktora!
Tomáš Zima reprezentuje jiný typ "normalizačního kapitálu". Nejde o vojáka, který se jednu chvíli učil, jak vést zteč proti západoněmeckým revanšistům, aby se vzápětí spolu s nimi připravoval, jak čelit rozpínavým východním mocnostem.
Profesor medicíny Zima je příkladem kádrů, které změna režimu prakticky nepoznamenala. V doktořině či právničině se do propadliště dějin vydalo jen pár zcela zdiskreditovaných figur, ostatním stačilo zahodit rudou knížku. Kdo měl kariéru dobře rozjetou už před rokem 89, vždy byl o krok napřed před těmi, kteří se mohli plně realizovat až po změně poměrů. Komunista Zima tak postupně sesbíral všechny možné vědecké i akademické funkce. V roce 2005 se stal děkanem, od roku 2014 byl pak rektorem nejprestižnější české vysoké školy.
O prezidentské kandidatuře sní už roky. A i když si loni svým veřejným mudrováním o covidu v tomto směru moc nepomohl, nezůstává bez šance. Z praxe je zřejmé, jak moc bílý plášť na voliče zabírá: kdo léčí lidi, musí to s republikou jistě myslet dobře. A když je to ještě navíc profesor, tak tuplem.
Nesmrtelný Babiš
Babišův příběh je dostatečně známý a nabízí typický příklad masivního vytěžování normalizačních ekonomických kontaktů. Nutno poznamenat, že nový establishment takovému chování po listopadu 89 nijak nebránil. Nepsaná společenská smlouva zněla: vy, komunističtí manažeři, se obohacujte, podnikejte, budujte hospodářství, ale do politiky nám nelezte.
I z tohoto pravidla však existovala řada výjimek. Tak například v přísně antikomunistické ODA si úspěšně budoval pozici soudruh Vladimír Dlouhý. V ODS měl pak svůj protějšek v podobě Vlastimila Tlustého. A do ČSSD Miloš Zeman za své éry přivedl nejen výkvět komunistů z éry pražského jara, ale pod vedením svého chráněnce Miroslava Šloufa i to nejhorší z normalizace.
Nicméně nástup Andreje Babiše do Strakovy akademie přece jen představoval jistý přelom. Spolu s ním se dostala k výkonné moci celá klika zkušených komunistů a estébáků, kteří pro svého šéfa nejprve spravovali holding, pak politické hnutí a nakonec celou republiku. Babišův první volební úspěch snad bylo ještě možné vysvětlit všeobecnou deziluzí společnosti z korupčních praktik občanských i sociálních demokratů. Ty další pak dlouholetou neschopností opozice vystavět vůči němu alternativu. Obojí už je ale pryč, minulý rok byl Andrej Babiš poražen. A přesto se po pár měsících stal favoritem prezidentské volby.
Do dnů, kdy se půjde k hlasovacím urnám, je ještě daleko. A třeba po třiceti letech budování svobodné republiky nakonec ještě dokáže strhnout pozornost nějaký zajímavý kandidát, jehož úspěšná kariéra nebude začínat ziskem rudé legitimace. Ale čas rychle běží a zatím je republika v absurdní situaci: největší naději má proti normalizačnímu komunistovi Babišovi normalizační komunista Pavel.
