David Klimeš David Klimeš | Eseje
14. 5. 2021 11:30

Po 100 letech od založení strany si soudruzi mohou říci: Vyhráli jsme!

České země si zcela nepodmanili ani prvorepublikoví revolucionáři, ani stalinisté, ani osmašedesátníci. Plně osud národa ovládli až normalizační komunisté, kteří včas odhodili rudou knížku.
Socialisticky pracovat, socialisticky žít. Milicionáři - ozbrojená pěst dělnické třídy - v prvomájovém průvodu. Praha, Václavské náměstí, 1. květen 1989.
Socialisticky pracovat, socialisticky žít. Milicionáři - ozbrojená pěst dělnické třídy - v prvomájovém průvodu. Praha, Václavské náměstí, 1. květen 1989. | Foto: ČTK/Jan Halaška

Před sto lety u nás vznikla komunistická strana se slovy Bohumila Šmerala: "Kéž by vždycky byla stranou dobrých lidí, prostých sobectví, prostých ctižádosti, prostých lehkomyslnosti a frivolnosti, schopných sebepokory, nepřístupných svodům mrzké hmoty."

Po čtyřiceti letech vlády KSČ zákon o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu prohlásil, že vláda "strany prostých lidí" byla zločinná, nelegitimní a zavrženíhodná.

Tím ale fascinující příběh jedné z nejsilnějších a nejzajímavějších komunistických partají v Evropě neskončil. Po třiceti letech od pádu komunistického panství je zjevné, že 1,7 milionu stranických členů a kandidátů z roku 1989 (a to nepočítáme příslušníky ostatních stran Národní fronty) možná odhodilo rudé knížky, ale svých mocenských ambic se rozhodně nevzdali.

Úspěšný sjezd, který nebyl

O ovládnutí českých zemí se postupně pokoušelo už hodně komunistických generací: provorepublikoví idealisté ve 20. letech, pak karlínští kluci o dekádu později. Stalinistům se to povedlo v polovině minulého století, ale jen pomocí teroru, osmašedesátníci to neúspěšně zkoušeli s menší mírou násilí, to ale přispěchalo zvenku…

Uspěly až řady, na které dnes hledíme s největším pohrdáním - normalizační soudruzi, kteří členství nosili už jen jako montérky. Okupaci sovětskými vojsky nazývali internacionální bratrskou pomoci, na chalupách se tomu smáli, a stát dovedli k naprosté devastaci. Nyní jsou všude: v premiérském křesle, v opozici, ve vedení univerzit, centrální banky, na soudech.

XVIII. sjezd KSČ, na němž měli moc převzít po kolaborantech z roku 1968 mladé rudé kádry, se sice v květnu 1990 už neuskutečnil, jeho závěry přesto byly do puntíku splněny.

Seifert věří Šmeralovi

Souvislé dějiny KSČ navzdory řadě kvalitních dílčích prací z posledních třiceti let vlastně pořád nemáme. Jediný pokus nějak sevřeně převyprávět zrod a vývoj partaje tak stále paradoxně představují Dějiny Komunistické strany Československa z roku 1961, napsané ke čtyřicátému výročí vzniku.

Jde samozřejmě o velmi ideologické dílo, místy velmi prolhané. I tak ale bylo pro autory těžké nějak spojit do srozumitelného příběhu o nezadržitelném historickém údělu avantgardy proletariátu všechny ty zvraty, které prodělala. A to na ni roky 1968 a 1989 teprve čekaly…

Nejvýmluvnější ilustrací všech přemetů československých komunistů je konec konců osoba editora tohoto díla - významného germanisty Paula Reimanna. Ten už za první republiky upadl v nemilost coby pravicový oportunista, pak znovu při procesu s Rudolfem Slánským a do třetice skončil vyloučením z KSČ a zákazem činnosti po kritice srpnové invaze.

Stále tak čekáme na dílo, které by pohnuté a krvavé dějiny KSČ dokázalo popsat uceleně a co nejplastičtěji přitom zachytilo jejich klíčové okamžiky. Dobrým příkladem, jak je historie někdy složitější, může být už samotný vznik KSČ a její vliv na první republiku.

Šmeral je v obecném povědomí zapsán jako neúspěšný austroslavistický marxista, který nechtěl rozbít Rakousko-Uhersko. A když Československo přece jen vzniklo, přesedlal rychle k bolševikům. Není to tak úplně přesný obraz.

Lídrovi Šmeralovi (ač nikdy nebyl předsedou strany) se podařilo vybudovat nejmasovější komunistickou stranu na počet obyvatel a co do celkové velikosti třetí, hned za ruskou a německou. Odmítal kompromisnictví sociální demokracie, ale soudruzi za něj zůstali stále relativně umírněnou silou, protože třídní boj pro něj znamenal něco jiného než pro mladého Gottwalda a pozdější bolševiky.

Že Šmeralova partaj může být přijatelnou odpovědí na hluboké sociální problémy vznikající republiky, si kupříkladu mysleli i Jaroslav Seifert či Vladislav Vančura - nikoli náhodou signatáři Manifestu sedmi, který později protestoval proti Gottwaldově bolševizaci strany.

Vznik KSČ byl mimořádně důležitý i pro životnost provorepublikového systému, který si nyní často notně idealizujeme. Kritický rok 1920 mladé republiky skončil prosincovou generální stávkou a následně rozpadem do té doby nejsilnější strany - sociální demokracie.

V té chvíli vzniká mimoústavní Pětka, kde představitelé největších občanských i socialistických stran koordinují směřování republiky. Tento oligopol nejmocnějších mužů republiky byl předmětem mocné kritiky, ale třeba Peroutka tvrdošíjně opakoval: "Pětka je nezbytnost, je to opačná strana chaosu."

Myslel tím právě i to, že je třeba udržet po secesi komunistů oslabenou sociální demokracii a národní socialisty ve státotvorném svazku s občanskými stranami. To se nakonec povedlo a československá demokracie přežila ve střední Evropě nejdéle. To by se pravděpodobně s jednotnou radikální marxistickou sociální demokracií nezdařilo. Nesystémová KSČ se tak paradoxně zasloužila o stát.

Zločinci a hrdinové

Zatímco mnohé východoevropské komunistické strany se po druhé světové válce staly vcelku nezajímavými převodníky sovětské moci a vyvražďovaly jak běžné obyvatele, tak v honbě za vnitřním nepřítelem i dlouholeté straníky, českoslovenští komunisté museli mít opět něco extra.

Chruščovovské tání se u nás zvrhlo do pozoruhodné iluze, že lze demokratizovat systém a i přesto zajistit autoritativnímu režimu většinovou podporu lidu. Této iluzi věřili asi do poslední chvíle i Božena Veselá a Josef Bulík, když připravovali na pulty své trafiky noviny s dalšími titulky o rušení cenzury, demokratizaci a Dubčekovi, než je 21. srpna 1968 rozdrtil sovětský tank.

Že stále nemáme dostatečně zpracované poválečné dějiny KSČ, dosvědčuje i náš každoroční zmatek při připomínce tragédií z února 1948 a srpna 1968. Oblíbenou kratochvílí povýšených dospělých je peskování studentů, jak nedostatečně znají zvěrstva komunistického režimu. Ale jak si připomínat třeba Josefa Smrkovského, Františka Kriegela a Josefa Pavla?

Jako představitele Lidových milicí z roku 1948, jejichž nezákonnou ozbrojenou hrozbou dosvědčujeme neústavnost komunistického puče? Nebo jsou to o dvacet let později hrdinové demokratizace komunistického Československa a československé státnosti?

Takto by bylo možné v jednotlivých divokých příbězích komunistů pokračovat do nekonečna. V infografikách k Únoru 1948 rok co rok vystupuje při demisi demokratických ministrů v rozpolcené sociální demokracii jako podporovatelka komunistů Ludmila Jankovcová, která ale později podepsala Chartu 77. Naopak k demokratům se řadívá František Tymeš, jenž skončil v KSČ a s řádem Klementa Gottwalda na prsou.

Snad žádná jiná komunistická strana ve východním bloku nevzbuzovala navzdory totalitnímu uchopení moci tolik naivního očekávání, jako právě ta československá. Proč? To právě zatím stále úplně nevíme.

Kádry, které rozhodují

Zcela stranou výzkumu zatím zůstává poslední generace normalizačních komunistů. Co také s nimi? Veškeré komunistické ideály skončily pod pásy tanků, do strany se vstupovalo už jen čistě kvůli kariérismu, čímž se KSČ konečně přiblížila svým charakterem ostatním východoevropským partajím. Symbolem úpadku se staly legendární intelektuální výkony Miloše Jakeše absolutně neschopného reagovat na nástup Michala Gorbačova k moci.

Přesto tato generace komunistů a dalších členů z kolaborujících stran Národní fronty dnes hraje ve společnosti první housle. Heslo "Nejsme jako oni" se ukázalo po třiceti letech být mylným. Ne proto, že by se obnovená liberální demokracie nedokázala rozejít s minulým bezprávím, ale protože těch "jich" je strašně moc - 1,7 milionu členů a kandidátů KSČ plus desítky tisíc členů národněfrontovních lidovců a socialistů tvoří takovou masu, že by byl div, kdyby se i přes svou minulost nepokusili znovu o mocenský vzestup.

V Česku to trvalo nakonec docela dlouho, protože koalice antikomunistů (Václav Havel), osmašedesátníků (Petr Pithart) a nekomunistické šedé zóny (Václav Klaus) dokázala dlouho držet otěže vývoje. O to krutější je nynější probuzení.

Kde jsou čtyřicátníci bez rudé knížky?

Ten výčet by byl na dlouho: Slovenský komunista a agent StB Andrej Babiš, který v minulém režimu ani nezaregistroval výjezdní doložky, jak svištěl po světě, předsedá vládě. O tom, zda sněmovna jeho kabinetu vysloví nedůvěru, rozhodne svým postojem jiný komunista a agent Vojtěch Filip.

Prezident Miloš Zeman svou auru odvážného osmašedesátníka již před dávnými časy směnil s Miroslavem Šloufem za podporu normalizační elity a nyní urputně hájí státní zájmy, jen nejsou české. Hospodářský život řídí letitý komunista Vladimír Dlouhý, centrální banku kandidát KSČ Jiří Rusnok, největší univerzitu komunista Tomáš Zima.

Aktuálně poslanci napravili volební zákon pro nadcházející svátek demokracie dle intencí soudce zpravodaje Ústavního soudu a někdejšího předsedy základní organizace KSČ na právnické fakultě Jana Filipa. A třeba na dodržování lidských práv dohlíží komunistka Helena Válková.

Když připočteme kádry národněfrontovních profízlovaných stran uznávajících vedoucí úlohu KSČ, pak to nejdále ze socialistů dotáhl expremiér Jiří Paroubek, ale neztratil se ani Lubomír Zaorálek, ombudsmanem je ideolog socialistické zákonnosti Stanislav Křeček.

Z normalizačních lidovců pak nejvýše dostoupal Miroslav Kalousek, který souhlas s Národní frontou vyměnil po revoluci za ten neostřejší antikomunismus.

Pokud někdo doufá, že normalizační kádry by od moci mohla odstavit opoziční politická nabídka, čeká jej zklamání. Vážným kandidátem na prezidenta je generál Petr Pavel, nepochybně hrdina, ale také komunista, který za prosazování vedoucí úlohy strany mezi podřízenými dostal medaili v roce 1988. Kariérní komunista Milan Štěch už sice nehájí demokratický systém v čele Senátu, ale na dobré cestě ho nahradit je třeba někdejší kandidát na členství v KSČ a bývalý rektor Masarykovy univerzity Mikuláš Bek.

Kam oněch 1,7 milionu normalizačních kádrů dostoupalo, je samozřejmě na delší výčet protínající nejvyšší patra politiky, byznysu, školství a státní správy. Že po všech neúspěšných ministrech zdravotnictví nás před virem musí zachraňovat zrovna komunista Petr Arenberger, už asi ani nikoho nepřekvapí.

Obvyklou reakcí na výčet jmen těch, kteří se zapletli s normalizační mocí, je jejich volání k odpovědnosti. To je ale v pořadí důležitosti až druhá otázka, kterou navíc dotyční odbývají poukazem na jejich často velmi prospěšnou práci po roce 1989. Tou první otázkou by mělo být něco jiného: Jak je možné, že i v roce 2021 zastávají prospěcháři tolik významných postů? Kde je silná generace třicátníků, čtyřicátníků i padesátníků, kteří se neumazali? Jsou neschopní, nebo snad nemají zájem o věci veřejné?

Pokud si na tuto nepříjemnou otázku nedokážeme odpovědět, můžeme i dnes soudružsky pozdravit veleúspěšnou mocenskou síť normalizačních komunistů slovy Bohumila Šmerala, jež pronesl o víkendu před sto lety - a které se s demokratickým právním státem nikdy nemohou snést: "Na světě není nic legitimního. Každé právo má základy v moci."

Video: Projev Miloše Jakeše na Červeném Hrádku, 17. července 1989

Projev Miloše Jakeše na Červeném Hrádku, 17. července 1989 | Video: Česká televize
 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 1 minutou

Hlavní soutěž filmového festivalu Febiofest vyhrál švédský film Charter režisérky Amandy Kernellové o matce hledající cestu ke svým dětem

před 43 minutami

Platforma Rekonstrukce státu ocenila 21 politiků za boj s korupcí, vyzdvihla Michálka

Platforma Rekonstrukce státu ve čtvrtek ocenila 21 politiků, kteří se podle ní v končícím volebním období nejvíce zasloužili o prosazování protikorupčních zákonů v Parlamentu. Vyzdvihla zejména zásluhy poslance Jakuba Michálka (Piráti), dále pak Marka Výborného (KDU-ČSL) a Ondřeje Profanta (Piráti). Sdělila to ve čtvrtek mluvčí platformy Eva Hromádková.

Ocenění "Dělník protikorupční legislativy" udělila Rekonstrukce státu celkem devíti zástupcům Pirátské strany, třem lidovcům, dvěma Starostům a nezávislým, dvěma poslancům vládního hnutí ANO a jedné poslankyni vládní ČSSD, dále dvěma zástupcům ODS, jedné člence TOP 09 a jednomu senátorovi za klub SEN 21 a Pirátů.

„Poslancem, který za poslední čtyři roky nejvíce podporoval protikorupční opatření, je Jakub Michálek z Pirátské strany. Zasloužil se zejména o vylepšení nominačního zákona, zavedení informačního příkazu a aktivně usiloval o schválení novely zákona o státním zastupitelství," uvedla platforma.

Výborný podle Rekonstrukce státu vedle podpory řady důležitých opatření dlouhodobě bojoval za reformu exekucí, kterou Sněmovna schválila na začátku letošního léta. Profant zase prosazoval zejména přístup k informacím a digitalizaci.

Zdroj: ČTK
Další zprávy