Od doby administrativy Billa Clintona, která se jako první střetla s jadernými ambicemi KLDR, se dalo spolehnout na to, že jeden účastník této hry, tedy USA, je předvídatelný a sleduje racionální plán. Zatímco ten druhý, tedy Severní Korea, hraje nejen se světovým společenstvím, ale i se svým vlastním lidem ruskou ruletu.
S příchodem Donalda Trumpa do Bílého domu se tento model rozpadl, teď tu máme dva nevyzpytatelné prvky. A celá věc je ještě o to složitější, že podobně jako americká a obecně západní média neuměla "číst" Pchjongjang, nedokážou teď ani rozklíčovat kód, v kterém se vyjadřuje prezident Trump.
Když média, která mají tlumočit výroky, intence a kroky politiků, nějaké informaci nerozumějí, mohou s ní naložit v zásadě dvěma způsoby. Nechat ji být, nebo vymyslet vlastní význam. V případě Severní Koreje vždy platí druhá možnost. A teď tuto metodu média uplatňují i na Trumpa, jak ukazuje poslední vývoj severokorejské krize.
O Trumpovi víme, že příliš nečte, a tak je dost nepravděpodobné, že "ohnivá zloba" (v originále "fire and fury"), kterou pohrozil Severní Koreji, byla aluzí na název románu "Sound and Fury" (Hluk a vřava) amerického spisovatele Williama Faulknera. Nicméně i tohle bylo jedno ze spekulativních vysvětlení Trumpova výroku, které se objevily v seriózních amerických médiích.
Některé další interpretace už ale jsou mnohem vážnější. Například možnost, že Trump se odkazoval na prohlášení prezidenta Harryho Trumana z léta 1945, když ještě před rozhodnutím svrhnout atomovou bombu na Hirošimu varoval Japonce, že "na ně spadne déšť trosek, který země ještě nezažila".
Novináři, a tím spíše ti američtí, kteří Trumpa už nejméně dva roky (od června 2015, kdy vstoupil do prezidentské kampaně) den po dni sledují a poslouchají, by se při tom mohli přidržet zcela střízlivého a zároveň dost možná i pravdivého vysvětlení.
Za Trumpovými slovy takřka nikdy není tak silný obsah, jaký se do nich snaží projektovat. A často za nimi není vůbec nic. Média samozřejmě nemohou Trumpova slova pomíjet, je to přece jen americký prezident. Jenže současný zběsile rychlý svět komunikace se zde protnul s fenoménem, s kterým si zatím nevíme rady.
Se státníkem, vrchním velitelem ozbrojených sil vojensky stále zdaleka nejmocnější země světa, který mluví o "krásné velké zdi" na hranici s Mexikem. O tom, že bude "nejprezidentštějším ze všech amerických prezidentů". O tom, že "Spojené státy budou unaveny z jeho úspěchů" nebo o tom, že "všichni Američané budou mít", díky němu, "zdravotní pojištění".
Trump mluví a voda teče. Média se snaží číst obsah jeho prohlášení, ale protože není co, vytvářejí o to hustší síť pomocných zdrojů, podpůrných vysvětlení. Když při hlavním útoku dojde k nezamýšleným škodám, mluvíme o "vedlejších ztrátách". V případě referování o Trumpovi je to často tak, že centrální sdělení chybí, protože ve skutečnosti žádné není, a média se je snaží sestavit z jakýchsi "vedlejších zpráv".
Jak vidíme právě teď v souvislosti se severokorejskou krizí, kdy velká americká média a po nich mnohá ostatní napříč světem, v průběžném internetovém toku zpráv nejen přestávají filtrovat důležité od nepodstatného, ale naopak vedle sebe bez ladu a skladu skládají informace zcela rozdílného významu.
Vyjádření ministra americké vlády je najednou stejně "hodnotné" jako soukromý názor "analytika" ze vzdáleného orbitu Bílého domu. Ve vnitřní americké politice je to jen věc USA, v zahraniční už to může být širší problém a ve vztahu k Severní Koreji tím už tak dost nebezpečná směs dostává nový katalyzátor možného výbuchu.
Pchjongjang hraje vabank, Washington v čele s Trumpem je nepředvídatelný, západní média jsou bezradná. A dosavadní obvyklá, a proto často plevelná floskule o "eskalaci konfliktu" tím tentokrát dostala svůj obsah.
