Na výzvy, aby konečně vyjel navštívit napadenou Ukrajinu, německý kancléř Olaf Scholz v posledních týdnech podrážděně odpovídal, že to udělá, až bude mít Volodymyru Zelenskému co nabídnout. Zdá se, že ten čas nadešel, když konečně spolu s francouzským prezidentem Macronem, italským premiérem Draghim a rumunským prezidentem Iohannisem včera vyrazil do Kyjeva. Co tam tedy přivezl? Především slib, že Ukrajinu jednoznačně podpoří v její snaze získat status kandidátské země Evropské unie.
Hlasovat o tom evropští lídři budou už příští týden. A aby Kyjev dostal, po čem touží, budou muset ruku pro zvednout všichni. Někteří, třeba Dánové, dlouho váhali. A dlužno dodat, že to byl právě postoj Německa a Francie, co je nakonec přesvědčilo.
Scholzův opakovaný důraz na správné načasování nicméně pobízí také k úvahám, jakou roli vlastně "čas" v této válce hraje. Začíná být stále zřejmější, že extrémně důležitou. A že to je právě Německo, kdo v některých aspektech reaguje pomaleji, než si situace žádá. Dobře je to patrné třeba při hodnocení vojenské pomoci Berlína Kyjevu: co do avizovaného objemu je čtvrtá největší. Když se ale podíváme, kolik už toho reálně na Ukrajinu z německých skladů doputovalo, propadne se rázem Berlín o čtyři příčky níže.
Na Donbasu mezitím den po dni ruské jednotky dál systematicky ničí a vraždí. A Ukrajina nepřestává volat po rychlých dodávkách těžkých zbraní, aby se mohla bránit. V takovém kontextu může návštěva, jejímž hlavním poselstvím je hlasité "ano" procesu, který se potáhne přinejlepším dlouhé roky, působit velmi jalově. Reálně má ovšem význam nejen symbolický. A sluší se ho náležitě ocenit.
Jsme s vámi, buďte s námi
Čas se totiž nekrátí jen válčící Ukrajině, ale také Evropě. Prudký růst cen, chudnutí a obava, že Vladimir Putin nechá v chladných měsících zavřít kohouty s plynem, ohrožují nejen konkrétní domácnosti, ale i dosavadní horko těžko udržovanou evropskou jednotu. Pokud tedy nyní nejdůležitější lídři unie jedou Zelenského ubezpečit, že může počítat s jejich maximální politickou podporou, dělají přesně to, oč on sám tento týden žádal během projevu k českému parlamentu, když si vypůjčil jedno z hesel srpna 1968: Jsme s vámi, buďte s námi.
Francouzský prezident přitom navíc Kyjevu slíbil také další zbraně, konkrétně šest houfnic Caesar. Především se ale zavázal, že nebude Zelenského nutit, aby se vzdal části území výměnou za ukončení bojů.
Hlavně druhý z těchto dvou slibů je - po předchozím váhání a pochybách - o to důležitější, že přichází právě ve chvílích, kdy se Kreml snaží jednotlivé země od podpory Ukrajiny odradit zvyšováním tlaku a přiškrcováním dodávek plynu. Po Polácích a Bulharech se právě nyní pokouší tímto způsobem děsit nejen Němce, Francouze a Italy, ale také Slováky, a dokonce i víceméně úslužné Rakušany. Všichni jmenovaní v uplynulých dnech vyjádřili podporu kandidátskému statusu pro Ukrajinu.
Neustupovat Putinovi je přitom nejen věcí principů a hodnot, ale i prostého reálpolitického myšlení. K němuž mimochodem patří také něco, čeho zatím bohužel u nás svědky nejsme: maximální snaha omezit dopady války na obyvatele, zejména ty, kteří důsledky přetahované s Putinem pocítí na vlastní kůži. Ne sice tak strašně jako nyní Ukrajinci, ale dost na to, aby se do nich strach z vysokých účtů a studeného topení zapsal velmi hluboko.
A právě v tomto ohledu by se Berlín mohl stát inspirativním i pro českou vládu, která má jinak spíše tendenci - co se postoje k ruské agresi týče - podsouvat Němcům jako vzor samu sebe. Kromě zbraní ovšem Německo mohutně investuje i do toho, aby své obyvatele ochránilo před devastující inflací. Dobře si uvědomuje, že o budoucnost kontinentu se nebojuje jen na Donbasu, ale právě i v hlavách lidí. A nemá-li být Evropa rozdrolená a extremistická, nesmí dostat příležitost ti, kdo rozčarovaným lidem nabízejí jednoduchá, ale nefunkční řešení. To platí dvojnásob, má-li někdy v budoucnu Ukrajina proměnit svůj kandidátský status v plnohodnotné, rovnocenné unijní členství.
