První školní den. Do prvních tříd nastupuje 115 tisíc žáků. Poměrně dost, ale to číslo bude klesat, prorokují demografové. Pomalu vymíráme, víc nás umírá, než se rodí. A k malým dětem přistupujeme jinak než před dvaceti třiceti lety. Česká společnost se mění, české školy pomalu, pomaličku taky. Bohužel ne dost.
Skvělé je, že se děti mohou díky inkluzi setkávat se spolužáky, kteří mají handicap. Že si navykají na skutečnou jinakost, nejen tu ústrojní, jaké má kdo kalhoty, nápis na triku a tenisky. Jistě je to pro školy potíž, náročná změna, ale cenná. Vyplatí se v budoucnosti. V tom, jak se jeden na druhého koukáme, jak se vnímáme. Jak si pomáháme.
Mění se přístup k dětem. Jsou zároveň vzácnější, ale současně taky více opomíjené. Rodiče se jim méně věnují, méně je vychovávají, břemeno výchovy svěřují s úlevou jeslím, školce a škole. A vyžadují po nich účty za to, jak děti vychovávají. Dosti absurdní. Stát se stává mámou a tátou a mámy a tátové dělají kariéru. (Ne všichni.)
Zajímavé je, že když se všecko mění, škola a přístup k dětem se daly do často samovolného, neřízeného pohybu, to podstatné se mění málo. Hodnocení dětí. A s ním smysl vzdělávání. Tady se školství jeví jako mimořádně setrvačné, tank sunoucí se na neutrál, nezadržitelně z kopce.
Děti jsou neustále srovnávány. Probíhá celostátní testování znalostí, známkuje se tak, že (až na naprosté výjimky) kantor nečiní rozdíl mezi žáky, mezi tím, jaké mají v tom či onom předmětu vrozené schopnosti. (Teď samozřejmě nemluvím o inkluzi, tam platí jiné zásady.) Prostě tohle máš umět, a jaký jsi uvnitř, jaký jsi, hraje jen malou roli.
A tak se dítě od první (druhé, třetí) třídy setkává s všeobecně pěstovanou nespravedlností. Kluk nadaný na matiku nemusí dělat skoro nic a má jedničku. Zadarmo. Jiný kluk na matiku tvrdý, se učí denně, dře, aby tu číselnou džungli pochopil, a sotva vydře trojku. Přitom vynaloží mnohem větší úsilí než onen nadanec.
Hodnotit žáka, neporovnávat
Neměl by učitel hodnotit práci žáka? Zvlášť, když děti tak zevzácněly, když vymíráme? I kdyby ovšem někdo chtěl zavést tak brutální školskou změnu, jen tak by to nešlo. Protože škola je založena na srovnávání a soutěži. Ačkoliv se srovnává nesrovnatelné a soutěží často muší váha se supertěžkou.
Jiný příklad než matematický. Holčička má absolutní sluch, je mimořádně hudebně nadaná. "Má to od pána boha," říká se o ní. Spolužáci jí nemohou konkurovat, neintonují jako ona, nechápou "tělem" harmonii a rytmus. Ona má jedničku, ale další děti, nesrovnatelně horší, najdou na vysvědčení taky jedničku. Protože hudební výchova není "tak důležitá". Stejně jako kreslení a tělocvik.
Proč u některých předmětů vnímáme nadání i nenadání a jsme benevolentní, zatímco jinde ne? Škola zřejmě chápe, že hudební, výtvarný či sportovní talent se prosadí tak jako tak. Že v téhle oblasti není potřeba tak zuřivě soutěžit. Jenomže ono v té matematice či fyzice, v chemii a biologii i dalších předmětech je to vlastně to samé.
Holka nadaná na matiku se jí zřejmě bude věnovat, bude se jí nějak živit. Třeba jako programátorka. A vůbec jí neuškodí, když kantor ocení i její spolužačku za to, že se snaží a nakonec nějakou tu rovnici s odřenýma ušima taky spočítá.
Potíž je mimo jiné v tom, že učitelka učí, dejme tomu, padesát až šedesát dětí (vyučuje, dejme tomu, ve dvou třídách). Takže by musela pečlivě individuálně posuzovat padesát až šedesát holčiček a chlapečků.To je záhul, to nejde. Kantor musí do dětí narvat "hlava nehlava" jisté penzum vědomostí. Ty se pak všelijak kontrolují. Třeba při přijímacích zkouškách.
Zároveň ale platí, že se snižuje porodnost, mladé ženy i mladí muži čím dál víc upřednostňují sebe, své zájmy, svoje "užít si", kariéru, úspěch. Dětí u nás bude ubývat. Kantorů, doufejme, nikoli. Takže by se časem mohli víc na jednotlivé žákyně a žáky soustředit.
Premianti, kteří zapadli
Ono to soutěžení a srovnávání stejně nefunguje. Dva příklady. Na základní škole jsme měli premianty, holku a kluka. Ona uspěla, je z ní lékařka. On zapadl. Zato spolužák, který měl čtyřky a horko těžko prolézal, se dal po revoluci na obchod s papírem a vydělal miliony. Jakpak to?
Na gymnáziu podobně. Dva premianti ve třídě, kluk a holka. Neustále nám je dávali za vzor. Ona opět neuspěla, on se donedávna živil tak, že určoval, jaká voňavka či parfém bude v regále vlevo nebo vpravo, vepředu nebo vzadu. (Když mi to popisoval, prohlásil, že "je to dost věda".)
Není náhoda, že premianti nemusejí uspět. Odtud však plyne, že neuspívá ani to srovnávání a soutěžení ve škole. Učitelky často tvrdí, že děti rády soutěží, že je to baví. Pochybuji. Vítězů je málo a opakují se stále ti samí. Odtud plyne, že těch, kteří prohrají (ani na ně nemáme slovo), je mnoho. Vlastně si ve škole zvykají prohrávat, lůzrovat. Později ale někdy uspějí lépe než vítězové.
Inkluze je fajn: dětem poskytuje jiný pohled na úspěch. Pro žáka s postižením je vítězství něco úplně jiného než pro žáka bez postižení. Takže ona obávaná a zavrhovaná inkluze může vést k lepšímu chápání toho druhého.
Soutěžení vytváří třídní elitu. Ale život, pokud za něco stojí, není soutěž. Není olympiáda. Zdrcující většina lidí nemá ani zlatou, ani stříbrnou, ani bronz nebo bramboru. Pro děti má větší cenu, když jsou oceňovány jako jedinci, ne jako maratonští běžci. Když se cení, že i "tenhle dub na fyziku pochopil, jak funguje žárovka". (Pokud mu to tedy k něčemu v životě bude.)
Skvělé je, že se ve škole děti pomalu vedou ke spolupráci, k práci v týmu. Ta je totiž částečně opakem soutěže. V týmu se ukazuje, že nejde jen o "mě", ale že mám smysl, pokud kooperuji, že se to dokonce vyplácí.
Hodně Čechů se těžko orientuje v dnešním světě. Snadno podlehnou fámám, neumějí si obstarat relevantní informace, rozlišit poplašné zprávy od pravdivých. Škola, jež přebírá výchovu od rodičů, by je to měla učit. Učit je méně vyjmenovat české krále s daty panování a více poznat, co má v životě cenu. Že je to svoboda a demokracie. V nich se dobře žije.
Děti mají velmi silně vyvinutý, neotupený cit pro právo. Ten rozvíjet. I to by škola měla pěstovat co nejvíc. Aby různí ruští trollové měli menší šanci, aby nás kdekdo nezblbnul. Abychom neskákali na lep populistům.
V zásadě to znamená soustředit se na jednotlivé holky a kluky. Nestarat se tolik o srovnání a o ty věčné závody, kdo je jednička a kdo dvojka. Na co? Stejně to nejde. Nemá valný smysl srovnávat ani školy. Dětí ubývá, tak by měly dostat prostor. Ony, ne systém.
