Česká společnost je prý rozdělená a bariéry, které ji rozdělují, je třeba zbořit. Pak bude všechno jako dřív. Tak zhruba lze shrnout názor, s nímž se mnoho z nás setkává několikrát denně.
Zní to hezky a zčásti je to pravda. Skutečnost je ale složitější. Zbořit je totiž potřeba jen některé bariéry. Jiné musíme naopak zpevnit a nahoře opatřit dráty s vysokým napětím.
Ne všechny příkopy napříč společností jsou totiž automaticky špatné. Některé jsou potřebné. Křeč, ve které se česká společnost poslední léta zmítá, je výsledkem našeho vnitřního zmatení - nevíme, které jsou které.
Dost často se dnes používá rozdělení na konzervativní a progresivní část společnosti. Na jedné straně jsou ti z nás, kdo hledí podezíravě na veškeré "novoty", větrnými elektrárnami počínaje a zrovnoprávňováním dříve diskriminovaných menšin konče; a na té druhé lidé, kteří je naopak vítají - někdy nekriticky.
Jakkoliv je toto rozdělení nutně velmi zjednodušující, vyplatí se na něj - alespoň pro účely tohoto textu - přistoupit. Zbavíme se totiž matoucích tradičních škatulek pravice, levice či politická strana A až Z. Konzervativci i progresivisté se vyskytují napravo i nalevo a ve všech větších stranách, byť ne všude ve stejném poměru.
Do grafu je ale třeba doplnit ještě jednu, vodorovnou hranici. A sice tu, která odděluje demokraty od extremistů. Vede tedy mezi zastánci podobného pohledu na svět, které ale dělí podle toho, jaké metody při jeho prosazování připouštějí. Demokraté lpějí na rovnosti všech před zákonem, respektování lidských práv, na diskusi a toleranci. Extremisté jsou naproti tomu v různé míře ochotni sáhnout k diskriminaci, selektivnímu přiznávání práv, násilí a nesnášenlivosti.
Demokratická společnost může existovat pouze za předpokladu, že hranice vedoucí podle svislé osy Y je co nejsnáze průchozí, je přes ni čilý provoz, obě strany spolu běžně a bez velkých problémů komunikují. A vodorovnou hranici X naopak pomyslně lemuje zeď, jakou by Donald Trump rád viděl na jihu USA. Nejlépe s křiklavými, zdaleka viditelnými varovnými cedulemi, které demokraté na obou stranách osy Y respektují.
Když jsem křesťanský odpůrce potratů, pak pro mě musí být liberální zastánce práv žen oponentem, s nímž se snažím diskutovat. Naopak někoho, kdo útočí na gynekologické kliniky, musím vnímat jako nepřítele, i když si o interrupcích myslí totéž, co já.
Jenže v poslední době mnozí z nás vnímají hranice přesně opačně. Nepřítel podle nich číhá za hranicí Y, ne za hranicí X. Extremisty se stejným rámcovým, hodnotovým pohledem na svět mnozí demokraté vnímají jako přirozené spojence proti společnému nepříteli - těm, kdo mají na směřování společnosti jiný názor. A to je problém. Konzervativní i progresivistický pohled jsou totiž oba naprosto stejně legitimní, hodnotné a potřebné. Fungující a prosperující společnost se může rozvíjet pouze jako výsledek neustálého dialogu mezi oběma. Definitivní vítězství jednoho - kteréhokoliv - a zadupání do země druhého by byly prvním dějstvím katastrofy.
Přesně tam ale směřuje nebezpečně rozšířené přesvědčení, že klíčový střet probíhá přes hranici Y a je v něm legitimní spojenectví s názorovými blíženci za hranicí X.
My, co spolu mluvíme
Rád bych zachoval dosavadní přísnou symetričnost komentáře a napsal, že se tento problém ve stejné míře týká obou stran, ale jsem bohužel přesvědčen, že to tak není. Myslím si, že na spojenectví s extremisty ve vlastním názorovém táboře v drtivé většině případů dnes přistupují konzervativci. Ale to je nejspíš dáno jen tím, že "jejich" extremisté jsou dnes na koni. Sílí, nacházejí odezvu ve společnosti, a pokušení spojit se s nimi je proto velké. Naproti tomu extremisté na pokrokářské straně barikády jsou spíš izolované skupinky, které o sobě sice dají hlučně vědět při různých summitech, ale jejich vliv ve společnosti je minimální. (Konzervativněji smýšlející čtenáři možná nebudou souhlasit a já rád případně uznám omyl. Na podstatě nebezpečí, které popisuje tento text, to nic nemění.)
Příkladů výše popsaného spojenectví lze vyjmenovat mnoho. Nemám na mysli situaci, kdy si premiér Andrej Babiš chová extremistu Tomia Okamuru jako papouška ve zlaté kleci sněmovního místopředsednictví, aby měl jistotu, že v potřebné chvíli správně zažvatlá, co ho naučil. To není spojenectví hodnotové, ale pragmatické.
Ale třeba u pražského arcibiskupa Dominika Duky už dlouho jakýkoliv distanc od extremistů prosazujících slovně "křesťanské hodnoty" chybí tak nápadně, že v tom nelze nevidět záměr. Český primas se například v blahopřání Tomiovi Okamurovi k loňskému volebnímu úspěchu nespokojil jen s formální gratulací, ale přidal dovětek: "Jsem přesvědčený, že nás spojuje péče o bezpečí lidí v naší zemi i řada jiných témat." Před několika týdny zase pražský arcibiskup vyjádřil podporu lidem, kteří protestovali proti uvedení divadelní hry Vaše násilí, naše násilí v Brně, včetně těch, kteří "dali najevo svůj nesouhlas se skandálním obsahem i při samotném představení, byť jim to způsobilo potíže", aniž by z této podpory výslovně vyjmul brněnské extremistické hnutí Slušní lidé, jehož demonstrace v průběhu hry byla zdaleka nejviditelnější.
Problém není v tom, že konzervativní katolík odmítá hru, kterou vnímá jako urážlivou, ale v tom, že je ochoten se v tomto postoji spojit s těmi, od nichž ho odděluje - nebo by měla oddělovat - hranice X.
Podobný postoj zaujímá řada poslanců - například Václav Klaus mladší z ODS často dává najevo, že nevidí problém ve spolupráci s SPD. "Na řadu otázek národních a podobně mají v mých očích velice správné názory," odůvodňuje to. To je ale špatně. "Správné názory" nesmějí být důvodem, aby demokrat spolupracoval s extremistou. Jinak se jím stává také.
Přes čáru
Pokud chceme vybřednout ze současného zmatku, musíme dělat dvě věci. Jednou polovinou svých sil hájit hranici X a druhou vynaložit na bourání bariér na hranici Y.
Za čarou Y jsou názoroví oponenti, s nimiž se diskutuje. Nikoliv nepřátelé nebo extremisté, s nimiž se bojuje. Bohužel, mnoho z nás dělá to druhé. Tady se opět mohu vrátit k symetrii, protože v tomto bodě selhávají obě strany. Z konzervativního tábora zaznívá obvinění z extremismu například směrem k pirátům nebo zeleným, a to ve věcech, které nemají s extremismem společného absolutně nic. Progresivisté ale nezůstávají pozadu - nepřítele vidí například mnozí v poslancích, kteří před pár dny navrhli v Listině základních práv a svobod definovat manželství coby svazek muže a ženy.
Můžeme si o této iniciativě myslet, co chceme, můžeme s názorem lidovců, kteří ji iniciovali, ostře nesouhlasit, ale nelze její signatáře vinit z extremismu či v nich vidět nepřátele. Jejich postoj je konzervativní, ale naprosto legitimní. Mimochodem - málokdo zaznamenal, že lidovci nedopustili, aby jejich návrh podepsali poslanci za SPD a KSČM. I když by mnozí určitě rádi svůj podpis připojili. KDU-ČSL tady dala mnohým ostatním stranám lekci - hranice X se nepřekračuje.
Pokud jste konzervativec, jděte při nejbližší příležitosti na pivo s nějakou nadšenou obhájkyní kampaně #MeToo. A pokud vaše srdce bije pro unisex toalety - pozvěte na drink známého, který má pět pokřtěných dětí. Přispějete k bourání bariér, které musí pryč.
Jiní totiž svědomitě pracují na zasypávání příkopu, který naopak potřebujeme zachovat. Pokud budou rychlejší, přijdeme všichni o jediný biotop, v němž mohou konzervativci i progresivisté existovat - demokracii.
