Cynicky řečeno: ještěže smog nad Prahou visel (a visí) alespoň pět dní, takže si ho všimli i na magistrátu. Kdyby se z nejhoršího rozpustil o něco dřív, vedení města by se k jednání, jak kalamitě čelit, asi nerozhoupalo. Zůstalo by u apelu na řidiče, aby nejezdili, a na obyvatelstvo, aby zodpovědně topilo, omezilo procházky a tak dále. A u regulace těch několika málo průmyslových zdrojů znečištění, které v metropoli jsou. Dokud se deka nad městem nezvedne a vzduch nepročistí.
Tak město přežívalo i o uplynulém víkendu. Že přitom byla situace vážná, se dalo rozpoznat pouhými lidskými smysly, natož prachovými čidly měřicích stanic. Praha se dusila.
Smog je specifickým druhem přírodní kalamity. Od vichřice nebo zemětřesení se liší tím, že si ji působíme sami na sobě, bezprostředně. V Praze z naprosté většiny svou automobilovou dopravou a městskou špínou. Je to absurdní: teď v lednu je městský člověk všude možně ponoukán, aby zapracoval na životosprávě, média a reklama ho napomínají, aby si vyčistil tělo, oddal se detoxu. A zároveň, sotva zaklapne časopis o zdravém životním stylu, dostane pořádný příděl toxu ze spalovacích motorů. Není úniku.
Sebe-kalamita, auto-kalamita je pochopitelně předvídatelnější než pohromy, které přicházejí skutečně shůry, z vyšší moci přírody. Na dvojnásobné, trojnásobné koncentrace prachu, za které si můžete z velké části sami, se lze připravit, mohlo by se zdát. Vždyť je to přece opakovaná a očekávatelná událost.
Ale Praha, jak se ukázalo, si ve skutečnosti se smogem neví rady. To, co nasadila, byly kosmetické prostředky. Když radní řeší, jestli má být MHD zadarmo, teprve ve chvíli, když ovzduší neúnosně zhoustne, vypadá to jako pokus o vtip. Proč se tím nezabývali dřív? Proč je musela k činu dokopat až smogová kalamita?
Oznámeno v úterý, šestý den se smogem: Praha začne připravovat takzvaný regulační plán, podle kterého bude postupovat v případě smogové situace. Podle náměstka Petra Dolínka by měl být hotov letos v září. Ano, Prahu smog evidentně zaskočil, jako silničáře příslovečné tři centimetry sněhu. Smutné.
V tom, že má smog charakter sebe-kalamity, je zároveň schovaná i příčina pasivity a letargie, s jakou se k němu přistupuje. (Nejen v Praze, jistěže.) Těžší je vůbec si přiznat, že jde o skutečnou kalamitu, o přírodní (respektive přírodně-lidskou) pohromu, které je třeba se vší vážností aktivně čelit a které se dá a musí předcházet. To je přece přiznání vlastní viny.
Od tohoto psychologického zádrhelu se odvíjí pocit nemohoucnosti, tedy to, že se se smogem nedá nic dělat a musí se počkat, až přejde. Protože „já-viník“ se přece nemohu vytahovat za vlasy z močálu, to je pošetilost a marnost. Řešení, pokud si ho umím představit, by vyžadovalo příliš radikální změnu, ke které nemám odvahu. Se smogem, který jsem sám způsobil, se bojuje hůř, protože se vkrádá pocit, že tak trochu „patří k věci“. Autem přece jezdí skoro každý, oběti a spoluviníci splývají v dvojrolích.
Vymanit se z nemohoucnosti a přiznat si, že smog je totéž co velká voda, sucho nebo třeba otrávená voda v potrubí, to je základ jakékoli úspěšné strategie vyčištění ovzduší. Tendence zlehčovat vlastní průšvihy se u moderního člověka rozvinula mimořádně, ale tady jde vážně o zdraví. A jak k tomu přijdou ti, co se na znečištění nijak nepodílejí? Mají solidárně trpět taky? To nemůže nikdo soudný myslet vážně. Solidární musí být znečišťovatelé, tedy v první řadě motoristé. Boj se smogem si nežádá nic menšího než sebeomezení.
Cedule „smogová situace“ měly řidičům naznačit, že dělají něco nepatřičného - ale apely magistrátu se při pohledu do ulic zjevně minuly účinkem. Součástí smogové strategie proto musí být i nařízené omezení individuální automobilové dopravy. Samozřejmě promyšlené, zorganizované tak, aby situaci na některých místech ještě nezhoršilo, město nekolabovalo a lidi se dostali tam, kam potřebují. K tomu by přispěla i posílená a bezplatná hromadná doprava.
Dlouhodobé řešení spočívá v urbanistickém plánování a investicích: město by mělo udělat maximum, aby se lidé automobilem museli přepravovat co nejméně. Odstrašující příklad opačného způsobu rozvoje najdeme na jihu Prahy a v okolních, prudce rostoucích obcích: soukromé auto je tu životní nutností, kamiony a zácpy na úzkých silnicích realitou, do města se kodrcá autobusem jen ten, kdo opravdu musí.
Což je problém, který existuje pořád, nejen když panují nepříznivé rozptylové podmínky. Ty jen připomněly, co s dopravou v Praze dělat.
