Ptala jsem se na konci prázdnin dětí, kolegů učitelů i rodičů, jak se těší na začátek školního roku. Výsledek: jakžtakž se těší děti. Na kamarády. Učitelé se netěší a většina rodičů se školního roku děsí. Pro školu to není dobrá vizitka.
V minulém roce se o školství znovu hodně debatovalo. Přišel nový ministr školství Marcel Chládek (ČSSD), chrlí nápady, chtěl by ztechnizovat výuku, zavést do škol tablety. Sází na to, že když budou žáci umět tyto malé počítače ovládat, přiblížíme se asijským školám a bude vyhráno. Technické vybavení ale ještě zdaleka kvalitní školu nedělá.
Že je školství jedním z témat veřejné diskuse, to je cenné. Změnu potřebuje. Na začátku debaty se ale má říct, k čemu základní škola je a co od ní čekáme. Máme si uvědomovat její principiální úkol, definovat, jakou roli v něm hrají děti, učitelé, ale také rodiče a ministerstvo školství.
Smysl škol je jakoby jasný: poskytovat vzdělání, vychovávat žáky. Stále víc se po škole chce, aby děti vychovávala místo rodičů. Ti si na to rychle zvykli, ale pedagogům nedali skoro žádné pravomoci, natožpak vážnost. Proto to nefunguje. - Za výchovu dítěte mají být prvotně zodpovědní rodiče, oni mají dětem vštípit základní návyky, směrovat je.
Škola by je měla připravit především na to, aby ve svobodné společnosti vedly plnohodnotný život. To by mělo stát od první třídy na začátku jakékoli úvahy o poslání škol. Dvacet pět let po české sametové revoluci Rusko zabralo Krym a posílá vojáky na Ukrajinu. Víc než dřív si uvědomujeme: svoboda není zadarmo. Čtyřicet let komunisté vychovávali občany ke strachu, po revoluci se česká silueta upnula ke konzumu. Teď je čas děti naučit, aby toužily po svobodě, aby měly odvahu ji prosazovat a hájit. Důležité přitom je, aby svobodu nechápaly jako výlučně „svou“, na úkor svobody ostatních.
Odtud plyne, že škola má děti vést k samostatnosti, ke svobodnému rozhodování, k vědomí svobody a lásce ke svobodě. Mají umět formulovat vlastní názor, stát si za ním, obhájit ho. K tomu potřebují umět spolupracovat, komunikovat, brát ohled na druhé, být flexibilní a chtít se vzdělávat.
Víš, nevíš sednout, pět
Učitelé mají vycházet z faktu, že každý žák je jiný, má jiné kvality, jiná nadání. Nemá smysl chtít po všech dětech, aby uměly všechno perfektně. Učitelé mají hledat, k čemu je to které dítě předurčeno, co jsou jeho kvality, a především ty posilovat. Kantor má pomoci v žákovi objevit oblast, ve které je dobrý, ve které má pro druhé smysl. Škola nemá všecky děti nacpat do jedné formičky. Někdo je nadaný na matematiku, jiný manuálně, další má hudební talent, jiný se dokáže starat o druhé. Důležité je, aby každý kluk a každá holka našli svoji úlohu ve společnosti.
Teď je čas děti naučit, aby toužily po svobodě, aby měly odvahu ji prosazovat a hájit. Důležité přitom je, aby svobodu nechápaly jako výlučně „svou“, na úkor svobody ostatních.
Nejde tedy o to ukázat dítěti, v čem, na co je „blbé“, ale naopak v čem je dobré a to rozvíjet. To ostatní se nemusí brát až tak vážně. Nemáš-li talent na matematiku, nemusíš umět počítat exponenciální rovnice.
Když děti nebudeme zbytečně, přehnaně penalizovat za to, co neumějí, ale podporovat je a rozvíjet v tom, co umějí, budou se do školy těšit. Učení je bude bavit. Protože budou moci „prodat“, v čem jsou dobré. A za to, co neumí, je nebude nikdo peskovat, nedej bůh ponižovat, sázet pětky. Je mimořádně důležité, aby vzdělávání děti bavilo. Dnešní škola děti tlačí do předem dané struktury a dává málo prostoru na hledání osobnosti. Tak jsou postaveny osnovy: Víš, nevíš, sednout, pět.
Ministerstvo školství se snaží celý vzdělávací systém strukturalizovat. Školy připravují a neustále upravují školní vzdělávací programy, osnovy, plány, vyplňují výkazy a statistiky a v té mamutí byrokracii se základní smysl školství ztrácí. Přestává jít o jednotlivé děti a daleko víc jde o to, že se musí „plnit“. To je chyba.
Na základní škole se klade váha na matematiku, češtinu, jazyky. Kdo tohle neovládá, jako by pro společnost ztrácel smysl. Hudebka, výtvarka a tělocvik zůstávají nedůležitými předměty. Přitom při nich se děti často dokážou vyjadřovat nejlépe, cítí se svobodné a šťastné (při citlivém a svobodném vedení učitele). To dokáže dát dětské osobnosti strašně moc. V těchto předmětech se rozvíjí tvořivost, která je dnes vysoce ceněná.
Cíl výuky: Aby děti složily zkoušky
Měl by se změnit i obsah jednotlivých předmětů. Proč se žáci ještě dnes, kdy najdou plno informací během minuty v mobilu, učí tolik zbytečností zpaměti? Cennější je naučit je informace třídit a analyzovat. Mluví se o tom dlouho, stále dokola, ale systém se tomu nedokázal přizpůsobit. Zkoušky na střední školy jsou pouhým testováním znalostí, nezkoumají kreativitu. A výuka na základních školách se orientuje ne na osobnost dítěte, ale na to, aby děti úspěšně složily zkoušky na střední školu. Učitelé pak logicky musí po dětech ony „zbytečnosti“ vyžadovat.
Děti jsou ochotné se učit, když v předmětu vidí smysl. Represe, donucování je nepřesvědčí. Leda krátkodobě. Žák má vědět, má chápat, proč se co učí. Musí být vnitřně přesvědčený, že to pro něho má cenu. V některých předmětech se po dětech vyžaduje takové množství znalostí, že je to demotivuje. Přitom by stačilo maličko ubrat, vycházet z toho, co se chtějí dozvědět. Vyprávět a předvádět zajímavosti, které je zaujmou. Na mnoha školách stále ještě převládá memorování, děti v tom nevidí smysl, a i když se látku naučí, za týden ji zapomenou.
Znám dívku, která měla s matematikou a němčinou na základce velké problémy. Učitelé nad ní lomili rukama, protože ji nebavilo memorování slovíček a vzorečků. Byla výborná ve výtvarce a tělocviku, dokázala všecky bavit, ale to její učitele nezajímalo. Dnes má vystudovanou vysokou školu, umí anglicky, německy a norsky a ve společnosti se uplatní lépe než bývalí jedničkáři. Základní škola pro ni však byla muka. Přitom by bývalo stačilo ji lépe motivovat, chválit ji za to, co jí jde.
V tom je největší problém: systém děti řadí do předem vytvořených mustrů. Kdo vybočuje, kdo se neumí přizpůsobit požadavkům současné školy, ten je označen za hloupého či neschopného. Takové děti pak celou svou školní docházku trpí. Slyšíte to jistě i ve svém okolí: Já jsem školu nesnášel, nesnášela.
Povedeme-li debatu o školství tak, že budeme mít na mysli spokojenost dětí ve škole, méně stresu a více uspokojení z naučeného, budou se děti do školy těšit. Kantoři přestanou být postrachem a rodiče se přestanou děsit začátku školního roku. Dobrá škola je taková, do které se děti těší. Na ministerstvu je, aby pro fungování takových škol vytvořilo podmínky a získalo kvalitní učitele. Teprve pak se český školský systém může začít zlepšovat.
Jitka Boučková,učitelka Základní školy německo-českého porozumění a Gymnázia Thomase Manna
