Vyhlášení soutěže na stavbu nového jaderného bloku v Dukovanech je pouhým startovním výstřelem v běhu na velmi dlouhou trať. Není přitom jasné, zda vůbec některý z uchazečů doběhne až do roku 2036, kdy by nový blok měl být zkušebně spuštěn.
Energetická společnost ČEZ zahájila soutěž a do konce listopadu očekává nabídky od tří uchazečů. O rok později by mělo být jasné pořadí zájemců a v roce 2024 by stát měl podepsat tu nejvýhodnější nabídku.
To je ovšem jen teorie. ČEZ se sice přesně drží technického plánu, který naplánovala už vláda Andreje Babiše a nyní dokončuje vláda Petra Fialy. Nicméně politici veřejnosti dluží mnohé zásadní odpovědi k největší veřejné investici za existenci České republiky.
Nevyřešené financování
Premiér Petr Fiala zdůraznil, že spouští tendr, který má několikaleté zpoždění. To je pravda, protože roky předtím se sázelo na dostavbu druhé jaderné elektrárny Temelín. A právě nyní je třeba připomenout, proč celý projekt zkrachoval. Kvůli financování. Stát nechtěl dotovat výstavbu nového drahého bloku ani přímo, ani prostřednictvím garantovaných výkupních cen. Proto ČEZ nemohl dojít ke smysluplnému financování a v roce 2014 celý projekt umřel.
Jsme ale o tolik dále? Andrej Babiš vykonal v předchozích letech pozoruhodnou otočku. Od ataků na ČEZ, který si měl jaderné reaktory prý platit sám, přešel postupně pod tlakem reality k souhlasu s tím, aby bloky v Dukovanech financoval plně stát.
Od té doby se bere za samozřejmé, že ze státu bude obří jaderná banka, aby náklady na stavbu Dukovan byly co nejnižší. To je ovšem při současném stavu veřejných rozpočtů jen těžko řešitelná rovnice. I kdyby skutečně nový blok přišel na anoncovaných 160 miliard v cenách roku 2020, najednou by Česku radikálně vzrostl schodek a státní dluh.
Ministr financí Zbyněk Stanjura rébus financování nijak nerozlouskl. Jen prohlásil, že vše si zatím bude platit ČEZ a až těsně před zahájením stavby do projektu vstoupí stát. Pokud se má tedy stavět v roce 2029, v roce 2028 zde bude pro erár obří problém, kde najednou vzít celou kupu miliard.
Je zjevné, že tuto věc bychom měli mít vyřešenu před zahájením tendru, ne až v jeho průběhu. Jinak vše může skončit nakonec stejnou blamáží, jako se tomu stalo v případě Temelína.
Výrobek, který není na trhu
Pak tu máme nikoliv nepodstatnou drobnost, kdo nám reaktory vlastně dodá. Že to není problém, se dušuje i francouzská EDF, tak jihokorejská KHNP a také severoamerický Westinghouse. Jenže to není tak úplně pravda.
Vláda chce reaktor do 1200 megawatt. To má nyní v arzenálu jen Westinghouse, další dvě firmy usilovně zmenšují větší reaktory na poptávané rozměry. Co to je ale za soutěž, když po vyloučení východních agresorů zbyl reálně v tendru jediný uchazeč?
Ukazuje se, že celé původní rozhodnutí o designu soutěže není už vyhovující. Když se tehdy politici rozhodovali, předpokládali soutěž hlavně mezi Američany a Rusy, kteří mají poptávané výrobky. Hradní část české politiky doufala, že je to cesta pro jadernou invazi Rosatomu do Česka, druhá část zase doufala v americké vítězství. Ač geopolitické názory byly zcela opačné, v technickém řešení se obě strany shodly a ještě doufaly v cenovou soutěž. Bez Rusů tento způsob výběru ale už postrádá smysl.
V sousedním Polsku chtějí do roku 2033, tedy v podobném termínu, také mít první vystavěný reaktor. Dokonce se tam ucházejí o stavbu úplně ty samé firmy jako u nás. Ale Poláci asi nepůjdou cestou předstíraného tendru a rovnou se napřímo dohodnou s technicky, bezpečnostně, cenově i geopoliticky nejvýhodnějším kandidátem, pravděpodobně s Američany.
V Česku se zato bude předstírat soutěž, kde vždy bude nakonec někdo velmi nešťastný a počítat nemalé utopené náklady.
Bez koncepce
Premiér má pravdu, že se tendr už dlouho odkládá, ale zrovna nyní by ještě trochu strpění nevadilo. Vladimir Putin se rozhodl převrátit vzhůru nohama nejen Ukrajinu, ale i celou evropskou energetickou politiku. Aktualizovanou státní energetickou koncepci jsme potřebovali už předtím, nyní ji potřebujeme tuplem.
Zjevně bude třeba výrazně navýšit investice do obnovitelných zdrojů, a to ne kvůli ekologii, ale kvůli energetické bezpečnosti. Velkou neznámou se stal plyn. Budeme ho chtít zcela minimalizovat, nebo za draho bude celá EU kupovat například zkapalněný plyn? To je pro české teplárenství a i jiné obory zcela klíčová otázka. Teprve až toto vše přepočítáme, můžeme hodnověrně určit, co vše zbude za práci na jádro.
Přístup vlády Andreje Babiše i Petra Fialy se neliší - ať bude energetický mix budoucnosti jakýkoliv, jednou další "jaderku" užijeme tak jako tak. Asi ano. Ale k takovému rozhodnutí by odpovědná vláda měla dojít až potom, co bude mít k ruce realistickou energetickou koncepci, zajištěné financování a buď skutečnou soutěž s více uchazeči, nebo raději přímou dohodu s jediným možným výrobcem poptávaného reaktoru. V takové situaci však nyní nejsme.
Přitom platí, že pokud po temelínské blamáži přijde i dukovanská blamáž, do případného třetího tendru se už asi nepřihlásí nikdo důvěryhodný. A s tím bychom si neměli zahrávat.
