Soudce Krajského soudu v Ústí nad Labem Miloš Zbránek má našlápnuto k tomu, aby se stal novým mučedníkem svobody slova. Pokud jí rozumíte tak, že kdokoli se smí veřejně navážet do nějaké sociální skupiny, etnika nebo konkrétní osoby a má být předem zproštěn jakýchkoli následků, které to pro něj obnáší. To ale neplatí.
Zdánlivá džungle verbální svobody má i nenápadná pravidla, nenápadnější než paragrafy trestního zákona. Když ve jménu satiry odložíte politickou korektnost a vtipem nabroušeným jako osten Dikobrazu tnete do muslimů nebo ombudsmanky, není úplně šťastné, když se zároveň živíte jako zaměstnanec státu. Jistý problém by to byl už u učitelů veřejných škol (příběh Martina Konvičky je zvláštní, protože se na Jihočeské univerzitě nevěnuje společenským, ale přírodním vědám, a politiku měl původně jako „koníčka“). Byl by to problém u úředníků pod služebním zákonem. A rozhodně je to problém u těch, kdo mají v popisu práce justici – a snad vůbec nejvíc soudců. Veřejně formulované a sdílené ironické invektivy soudce znevěrohodňují.
Tím nemá být řečeno, že si soudce nemá mimo svou práci nic myslet o politice a společenských úkazech – to dokonce právě naopak! – nebo že by neměl chodit k volbám. Ale když už se sršatě vysloví veřejně, musí počítat s tím, že jeho povolání mu stanovuje limity. Kromě nepsaných a subjektivních měřítek, jako je etika, tu přistupují i praktické faktory, jako střet zájmů.
Neboli, Zbránkovy sloupky o Romech nebo gayích mohou někomu připadat jako trefná ironie, jiný v nich uvidí zrcadlo předsudků a nevkus. Věc názoru. Bez pochyby ale je, že soudce tím vyhlašuje svou generální podjatost. Nemůže věrohodně soudit případy, ve kterých figurují Romové: jako obžalovaní, oběti, ale i jako svědci nebo strana sporu. Vlastně dává tím najevo, že šejdrem, skrz pouhou kolektivní příslušnost, vnímá významné menšiny společnosti – a tím pádem je zkreslený i její zbytek.
Kdyby soudce nepromítal své autorské ambice do Romů a Anny Šabatové, ale ve stejném duchu mířil na voliče extremistů či Jiřího Ovčáčka („ústa Hradu“), byly by výhrady v principu stejné. Střet zájmů se soudcovskou nezávislostí. Souzení způsobem, jaký soudci nepřísluší.
Soudce Zbránek kvůli článkům čelí kárné žalobě, ale nevidí na nich nic špatného. Hájí se mimo jiné tím, že u svých textů neuvádí, že je soudcem. To je ale hluboké nedorozumění – na podstatě věci, tedy že soudcovo souzení může být vnímáno jako cinklé, se tím přece nic nemění.
Soudcova satira nespadla z nebe. Zapadá do doby, kdy se čím dál víc lidí čím dál tím méně ostýchá, kdy se – domnělá – politická korektnost mění v neslušné slovo. Soudce Zbránek si přisadil jako mnoho jiných, ale zapomněl, že je zároveň soudcem. Pokud je ústy politicky nekorektního humoru, těžko může být zároveň ústy justice.
