Při zatýkání justičních představitelů, které minulý týden otřáslo Vrchním soudem v Praze, upoutaly pozornost především dvě známé postavy: soudce Zdeněk Sovák a právník Jiří Teryngel - nepřehlédnutelný advokát.
Krom toho, že jsou nyní obviněni v rozsáhlé korupční kauze, měli oba výrazné profesní problémy už dříve. A oba také spojuje vlastnictví předlistopadové komunistické legitimace - proslulé rudé knížky. V tom se jim podobá i Ivan Elischer - další soudce Vrchního soudu, který vzbudil zájem vyšetřovatelů už před dvěma roky, kdy byl obžalován z manipulování odvolacích řízení a přijímání úplatků. Jeho složitý případ dosud neskončil.
Proč dnes - jednatřicet let po listopadu 1989 - připomínat jejich někdejší stranickou příslušnost? Protože může objasnit mnohé z jejich současných trablů.
Svět paralelních struktur
Prominentní advokát Teryngel, který se na začátku tisíciletí neblaze proslavil tím, že v kauze Českého domu v Moskvě pracoval pro obě strany sporu, před rokem 1989 působil na federální prokuratuře. Vstoupil přitom nejen do KSČ, ale posílil i řady Lidových milicí - organizovaných stranických bojůvek, které měly bránit režim se zbraní v ruce.
Soudce Zdeněk Sovák byl zase jedním z těch, kdo v roce 2002 na Nejvyšším soudu rozhodovali o trestu pro krvavého komunistického prokurátora Karla Vaše - a také kvůli rozhodnutí Sovákova senátu nakonec mnohonásobný vrah unikl trestu. Připomeňme, že Vaš byl souzen pro justiční vraždu generála Heliodora Píky, vyvázl však zvláštním způsobem: byl sice shledán vinným, ale potrestán nebyl kvůli "promlčení". Pozoruhodné v této souvislosti je, že v analogickém případu komunistická prokurátorka Ludmila Brožová-Polednová odsouzena byla a skončila ve vězení.
Strana vytvářela v době před rokem 1989 paralelní struktury, které působily vedle těch oficiálních a sloužily ke kontrole či skrytému ovlivňování rozhodování na nejrůznějších úrovních. Řada soudních verdiktů byla ze zákulisí přímo nařízena lidmi, kteří se oficiálně rozhodovacího procesu neúčastnili.
Na mysl tak přichází otázka, zda soudci se zkušeností z těchto časů snáze nepodléhají vnějšímu ovlivňování - jednoduše proto, že jsou na něco takového už uvyklí. Není zase tak těžké si představit, že paralelní struktury jim mohou připadat jako cosi běžného, co dávno znají - a co má dnes prostě jen jinou podobu. Ostatně i komunistická strana byla zvláštní organizací, která v určitých aspektech připomínala zločineckou síť, v níž se členové vzájemně kryli.
Račte si odpočinout
V sousedním Německu byli soudci, kteří se významněji angažovali ve prospěch východoněmecké diktatury, po sjednocení země vyloučeni z dalšího rozhodovacího procesu. Byli nedůvěryhodní a zřejmě i nebezpeční pro demokracii - alespoň tak je nové Německo vyhodnotilo. Protože takových byla většina, nahradili je právníci ze Západu.
V Česku podobné snahy narazily na prostý fakt, že tady soudce neměl kdo vystřídat. Dlouho se bojovalo i o to, aby byl publikován alespoň seznam těch, kteří vlastnili rudou knížku. Zveřejnění nařídil Ústavní soud až v roce 2010. Podle jeho verdiktu tyto údaje "představují podklad pro diskusi občanské společnosti o nezávislosti a nestrannosti soudců".
Nebylo by od věci na ni po deseti letech navázat. Soudců, kterých se to týká, už je méně, ale působí především na vyšších, a tedy důležitějších instancích. Už přitom neplatí argument, že je nemá kdo nahradit. Není tedy po aktuálním skandálu na vrchním soudu na čase přemýšlet například o tom, zda některým z nich nenabídnout předčasný odchod do penze? Třeba i s plným platem a všemi benefity? Možná by se ukázalo, že to i tak vyjde nakonec levněji. Ostatně důvěra v justici je komodita, již penězi vyvážit nejde.
