Postavit do latě jednoho člověka není nic těžkého. Stát to dělá často a rád. Většinou se přizpůsobíte, co vám taky zbývá. Ale žádnou vděčnost za to nečekejte. Instituce na vás kašlou, hra na city na ně neplatí. Mají svoje pravidla. Viz dva čerstvé příklady.
Příběh první: alkohol
Před rokem touhle dobou parlament zavedl diskutabilní novinku: řidiče, kterým naměřila nějaký alkohol, už policie nemusí vozit na odběr krve. Dýchnutí stačí. Šikana, byrokracie, nemá to smysl, marně protestovali ti, kteří vědí, že dvě desetiny promile nemají na šoféry vliv a že „opilcem" se můžete stát i po pytlíku mentolových bonbónů.
Poptávka po přísnosti je silnější. Vzduchem létají pořekadla jako Slušný člověk se nemá čeho bát nebo Alkohol za volant nepatří. A tak se, povzbuzena společenskou objednávkou, česká policie rozhodla, že dá od Nového roku dýchat úplně každému řidiči, kterého zastaví. V kombinaci s tolerancí nula celá nula promile je to nejtužší represe, jakou může nasadit. Tenhle šroub už víc utáhnout nejde.
Vzápětí se ukázalo, že předpisy policajtům přerůstají přes hlavu. Musejí řešit každého, kdo nadýchá stopové množství alkoholu - i když je evidentně střízlivý a jezdí podle předpisů. Což strážníky pochopitelně nebaví, takže hledají, kudy z toho ven, jenže zákon je drží v pasti. Díky policejní horlivosti na druhou stranu vyniklo, že nulová tolerance je nesmyslná, takže svitla naděje na změnu. Alespoň na 0,2.
Příběh druhý: eskalátor
Už podruhé za posledního půl roku se v pražském metru stala vážná nehoda na eskalátorech; tentokrát naštěstí nebylo potřeba zaklíněné prsty amputovat. Věc je vážná: jezdící schody sice nejsou tak nebezpečné jako opilí řidiči, ale zase po nich šlape milion lidí denně. Takže by přinejmenším stálo za to, aby jim někdo dal viditelně najevo, že si mají dát pozor.
Kapitolou sama pro sebe je sociální inteligence těch, kdo mají s neštěstími na eskalátorech co do činění. Že by někdo z Dopravního podniku nebo radnice řekl alespoň „nás to mrzí,", když už se nemůže rovnou omluvit, protože by to vypadalo jako přiznání viny… Ani náhodou.
Pohyblivé schody mohou být nebezpečné, to dosvědčuje i evropská norma, podle které se na nich už nesmí vozit dětské kočárky. Typické je, že o takovém předpisu u nás kromě eskalátorových zasvěcenců nikdo neví a jeho existenci pro veřejnost museli vypátrat novináři. Ach, zase nám chce Brusel něco předepisovat…
Východ, náš vzor
Shrňme to. Povolenou hranici 0,0 promile alkoholu má Česká republika a pak už jen země na východ od jejích hranic. Najdeme mezi nimi státy s letitou historií všemocných (a zkorumpovaných) institucí a tradičně bezmocných, bezvýznamných občanů: Rusko, Bělorusko, Ukrajina, Moldavsko… Ani o zemích s dobře prokrvenou demokracií nemusíme mít iluze - ale minimálně by v nich nedávalo smysl, buzerovat řidiče kvůli malému pivu. I to prohibiční Švédsko má limit 0,2 promile!
Zkuste si představit, jak by se k vám po nehodě na eskalátorech zachoval řekněme Dopravní podnik města Minsku. Snad jako k obtížnému hmyzu. A jak by asi reagovala správa podzemní dráhy ve Stockholmu. A u nás? Sovětské parametry mají nejen jezdící schody, ale i přístup k pasažérům metra. A často i přístup vrchnosti k lidem vůbec, jak ukazuje celá ta slavná „nulová tolerance". Bude se poslouchat, a basta.
