Krvavé válečné tažení na Kyjev tu událost poslalo do zapomnění, přesto nepřestala být důležitá: pouhé dva dny před začátkem invaze podepsal ázerbájdžánský autoritářský prezident Ilham Alijev dalekosáhlou smlouvu o vzájemné spolupráci s Vladimirem Putinem. Ten Alijev, který se celé roky tak houževnatě bránil přílišné závislosti na Moskvě.
V předvečer plánovaného útoku na Ukrajinu tak mohl ruský prezident "největší geopolitickou katastrofu 20. století", jak říká rozpadu SSSR, považovat za prakticky napravenou. Středoasijské republiky se již dávno smířily s tím, že jsou pod kuratelou Kremlu. Na Kavkaze Putin nejprve napadl odbojnou Gruzii, následně se stal patronem poslední války o Náhorní Karabach a nakonec si ještě zavázal sílící Ázerbájdžán.
Jen na západní hranici měl nedodělky. Malé baltské republiky mu upláchly do NATO, nicméně alespoň běloruského diktátora Alexandra Lukašenka kompletně ovládl. Jediné, co mu zbývalo "dodělat", byla Ukrajina.
A i když nevíme, co všechno agrese přinese a jak nakonec dopadne, už nyní lze říci, že Vladimir Putin prohrál. Bombardováním si znepřátelil civilní obyvatelstvo, a to i na proruském východě. Nemá tedy šanci ani po případné vojenské výhře přiřadit Ukrajinu do sestavy vazalských postsovětských států.
Imperiální koruna se mu rozpadá na hlavě. Na Valném shromáždění OSN rezoluci proti Rusku odmítlo jen zlomené Bělorusko. Arménie, Kazachstán, Kyrgyzstán či Tádžikistán se zdržely. Gruzie a Moldavsko byly rovnou proti - a navrch si záhy podaly přihlášku do Evropské unie.
Mizerný postsovětský historik
Vladimiru Putinovi se tak roky budovaná geopolitická moc rozpadá pod rukama. Proč po dvaceti letech jejího úspěšného rozšiřování udělal tak obrovskou chybu? Zvlášť když se mu dosud dařilo vyvolávat konflikty, po jejichž odeznění vždy zůstala bota ruského vojáka na cizím území - v Moldavsku, Gruzii, na Krymu i východní Ukrajině? Tak proč najednou plošné bombardování a tisíce civilních obětí?
Nabízí se domněnka, že Putin poprvé v životě v něco opravdu uvěřil. A tím něčím je historická fikce o jednom národě Velkorusů, Bělorusů a Malorusů, tedy Ukrajinců. Jeho víra v neexistenci samostatného ukrajinského národa nejspíše způsobila, že tak moc podcenil vojenskou přípravu útoku. Jistě nečekal, že jeho tanky budou v Charkově či Kyjevě vítat růžemi, evidentně ale nepočítal s tak tuhým odporem na východě země. Povedlo se mu docílit přesného opaku toho, v co doufal. Jestliže si tam dosud někdo nebyl jistý, zda se cítí být více Ukrajincem, či Rusem, nepochybně má nyní při pohledu na rozstřílená města mnohem jasněji.
Putin přepadení sousedního státu zjevně chystal dlouhý čas. Loni na jaře svolal k hranicím Ukrajiny největší cvičení od anexe Krymu. V covidové krizi si toho nikdo moc nevšímal, a to tím spíše, že Kreml pak v červnu některé vojáky zase stáhl. Už v listopadu je ovšem poslal zpět - a v únoru dostali rozkaz "osvobodit" zemi od nacismu.
Během první fáze manévrů také Putin v pozoruhodném eseji "O historické jednotě Rusů a Ukrajinců" vyjevil, kdo podle něj je a není Rus. Text je plný historických nepřesností, jeho hlavní omyl však spočívá v přesvědčení, že Ukrajinci nemají nárok na svou státnost a patří pod patronát Ruska. Jak se ale právě ukazuje, jen málokterý jiný národ si je nyní tak jistý nedotknutelností své státnosti jako právě Ukrajinci.
Feťáci, nacisté, banderovci…
Kremelská elita zjevně uvěřila i další své báchorce - té o zdegenerovaném kyjevském vedení. Když o něm nyní Putin mluví jako o partě zdrogovaných nacistů, připomíná to západním uším referát člověka, který právě podstoupil lobotomii. V Rusku ale jde o součást roky propracovávaného příběhu.
Názorným příkladem budiž starší text bývalého premiéra i prezidenta, Putinova přítele Dmitrije Medveděva, pro list Kommersant. Volodymyra Zelenského v něm nazývá Rusem, který se zaprodal ukrajinským nacionalistům, pokračuje zmínkou o Židech, kteří se hlásí do řad SS - a dál už je to obtížně přeložitelné nejen do češtiny, ale i do souvislých vět, protože zbytek sestává už prakticky jen z nekonečného defilé nacistů, banderovců a ukrajinských padouchů všeho druhu. Z čehož plyne závěr, že s takovými lidmi prostě nelze za žádných okolností jednat. Série podobných ataků měla ruskou veřejnost zjevně připravovat na věci příští - ty, jichž jsme nyní smutnými svědky.
Místo SSSR znovu rok 1991
Ať už Putin vyměnil poprvé v životě svůj absolutní pragmatismus za velkoruskou víru, či nikoli, určitě je to naposledy. Útok na Ukrajinu je tak absurdní a krvavý, že mu všude po světě zničí pracně budované sféry vlivu.
Dobře je to nyní vidět na Kavkaze. Po zahájení invaze se ji gruzínské Tbilisi nejprve ze strachu zdráhalo kritizovat. Stačilo ale jen pár dnů hrdinného ukrajinského odporu - a Gruzie podává přihlášku do Evropské unie. Podobně teď eroduje ruský vliv také v dalších okolních zemích, protože žádný postsovětský autoritář netouží opřít svou moc o šílence, který se rozhodne jednou za čas u sousedů "vyvenčit" armádu a pozabíjet tisíce civilistů.
Putinův výrok z roku 2005, že rozpad SSSR je největší geopolitickou katastrofou 20. století, je známý. Méně známá je už ale verze z roku 2018, kdy se ruského prezidenta podporovatel z Kaliningradu ptal, jakou historickou událost by chtěl zvrátit - a dostal odpověď, že právě konec Sovětského svazu.
Tehdy to ještě pořád vypadalo jako rétorické cvičení. Nyní už ale víme, že se o to strašlivým způsobem skutečně pokusil - a neuspěl. Zato se mu podařilo poslat Rusko do izolace a zpřetrhat mnohé vazby, které mezi nástupnickými státy SSSR stále přetrvávaly.
