Ctihodný Ústavní soud ve středu překvapil. Alespoň mě. Usoudil, že zákon o otevírací době je v pořádku a může platit dál. Za poslední čtyři roky jsem celkem čtyřikrát napsal, že by měl být zamítnut nebo zrušen, a pokusil se vysvětlit proč. Přišlo mi to skoro jako "exemplární případ". Kdežto ústavní soudci dali palec nahoru. Chytřejší než oni asi nebudu, přesto bych se měl pokusit nějak se s tím vyrovnat. Takže:
Zákon zakazuje otevřít obchody o ploše nad 200 metrů čtverečních o sedmi svátcích. Jsou výjimky, například obchody na nádražích nebo čerpací stanice. Kontroluje to a pokuty rozdává ČOI. O zbývajících svátcích smí být otevřeno. Zrušení zákona navrhla skupina senátorů, podle nich je v rozporu s ústavou.
Myslel jsem si, že ústavní soudce vyleká už to, jak byl před několika lety návrh zákona odůvodněný. Totiž velmi ležérně - senátoři, kteří s ním přišli, víceméně zapíchli prst do kalendáře, vybrali některé svátky (včetně těch nedůležitějších jako Vánoce) a vysvětlili, že zaměstnanci supermarketů si potřebují odpočinout a být s rodinou, ne se otáčet mezi regály. Některé svátky vynechali proto, aby měl zákon větší šanci na schválení - a s touhle účelovkou se nijak netajili.
Parádním číslem pak byla věta, kterou navrhovatelé zřejmě mysleli jako argument ve prospěch zákona: "Dopad na malé a střední podnikatele bude kladný, neboť zákon nepřímo omezí konkurenci od velkých podnikatelů." Domníval jsem se, že se to dostane do skript na ekonomce a právech jako odstrašující příklad, jak stát přijímá zákony, které porušují hospodářskou soutěž, a ještě se k tomu hrdě hlásí.
Na tomto místě pozdvihli obočí i soudci, cituji: Ústavní soud konstatuje, že naopak nepovažuje za legitimní cíl v podobě pozitivního dopadu na malé a střední podnikatele omezením nepřímé konkurence velkých podnikatelů. Omezení konkurence a zvýhodňování některých podnikatelů na úkor druhých je porušením principu zakotveného v čl. 4 odst. 4 Listiny. V nyní posuzované věci však deklarovaný cíl působí pouze nepodstatné omezení konkurence a principu rovnosti, proto jej lze akceptovat.
Takže zákon byl schválen i díky otevřeně protiústavnímu zdůvodnění, ale vadí to málo, takže se nad tím dá přimhouřit oko. Budiž.
Zastánci zákona za těch několik let nijak nezměnili svou argumentační bázi; opakují víceméně totéž, jako když se zákon schvaloval. Zaměstnanci mají právo na soukromý život, proto potřebují o něco víc volna a netrávit svátky v práci. Plus podpora rodiny, rodinné soudržnosti, potažmo ideálu, že svátky mají být svátky klidu, ne konzumu (to už se týká zákazníků).
To všechno je fajn, jako šlechetné obecnosti se to dá v klidu podepsat. Na cestě mezi dobrými úmysly a paragrafy ale nastal problém.
Zaprvé: Je chyba posuzovat zákon skoro výhradně skrze zaměstnance, skrze efekt pro zaměstnance. (I když už tam je nepřehlédnutelný rozpor, ze kterého Ústavní soud vybruslil: jedni si díky zákonu odfrknou, pro jiné se nic nezmění, protože pracují v obchodě 10 krát 19, a ne 10 krát 21 metrů.) Je to zákon s markantním dopadem na většinu občanů. Má se číst a zkoumat jeho vliv na společnost jako takovou - a v něm je nepřehlédnutelné znejistění, změť, spory, ba chaos. Je absurdní, když média před blížícími se státními svátky musí přinášet "informační průvodce", jestli a kde bude tentokrát otevřeno a kde ne.
Chápu, že tohle ještě nemusí znamenat, že zákon je protiústavní. Ale speciálně zákony, které mají tak evidentní ambici regulovat "běžný život všech", by měly do společnosti přinášet řád, ne zmatky.
Zadruhé: Klíčové slovo "svévole". Jistě, parlament přijímá plno zákonů, které obsahují nějakou selekci, matematickou hranici odtud-potud. Rychlost 50 kilometrů v hodině, správní třicetidenní lhůty a tak dále. Ale vždycky se tak musí dít v nějaké logice a hlavně na základě srozumitelného a podloženého důvodu.
Tenhle princip v zákonu o zavírací době schází. Když je v supermarketech 28. října zavřeno, kdežto 17. listopadu otevřeno, je to zkrátka a dobře svévolné rozhodnutí. Pokoušet se argumentovat, který státní svátek je "významnější" nebo "starší" či "v mysli národa zakořeněnější", by mohlo vyústit do sice cenné, ale pro rozdělení svátků na typ I a typ II, na nákupní a nenákupní, jen málo použitelné debaty.
Zatřetí: Ústavní soud, a dá se to brát jako jeho rozhodující úhel pohledu, zdůraznil význam tradičních svátků a právo zaměstnanců připomínat si je v rodinném kruhu. Cituji: Jde o posílení sociální a rodinné soudržnosti tím, že je pevně vymezen alespoň určitý rozměr pevně stanoveného volného času, který mohou lidé trávit společně. Ústavní soud k tomu uvádí, že je legitimním cílem zákona umožnit zaměstnancům v pracovním poměru si připomenout svátky, které jsou součástí české kulturní a duchovní tradice. Stejně tak je legitimní připomenout i všem ostatním, že je vhodné se v některé dny vyhnout nákupnímu shonu a věnovat se jiným činnostem s více duchovním zaměřením, ať již v kruhu rodinném, nebo ve společnosti těch, kteří sdílejí společné hodnoty.
To je zhruba totéž, co od začátku tvrdí zastánci zákona. Bohulibost z těch řádků skoro kape - ale opravdu to stačí, opravdu je to královský argument? Nemyslím si. Takové vysvětlení (svátky, které jsou součástí kulturní a duchovní tradice…, v kruhu rodinném…) by se bez problémů dalo použít pro mnoho jiných zaměstnání, pro situaci mnoha dalších jednotlivců, kteří neměli to štěstí a pod supermarketový zákon se nevešli. A nikdy nevejdou.
Jedna - jakkoli významná a pracovním procesem někdy přetížená - skupina obyvatel dostala benefit, jaký jiní nemají. Jak k tomu přijdou ti, co o svátcích pracují? Nebo dostanou zase svůj zákon, třeba s jiným seznamem volných dní?
Omezit otevírací dobu (respektive pracovní dobu zaměstnanců) zákonem je samozřejmě možné. Takový zákon by ale měl být co nejobecnější, nemá se týkat jen jednoho typu podnikání. A taky logický a přesvědčivě zdůvodněný.
Přejeme si - ale máme s tím problém - pohybovat se v nějakém srozumitelném a předvídatelném světě. Zákony by k tomu měly přispívat, to je jejich čím dál tím cennější hodnota. Nepůsobit "rozruch", nepřispívat k "rušivým podnětům"… Pochopitelně se netvářím, jako by ústavní soudci nic nevěděli o srozumitelnosti a předvídatelnosti práva, ani nepochybuju, že rozhodli podle svého nejlepšího svědomí. Jen to vzali za jiný konec, než jsem čekal.
