Docent Pullmann se ještě ani nestačil zvednout z křesla ve studiu DVTV, kde dal svému názoru průchod, a už propukla bouře. Následovaly žádosti, aby odstoupil z pozice děkana Filozofické fakulty na Karlově univerzitě; výzvy, aby mu byl odebrán akademický titul, a nechybělo ani obvinění, že dláždí cestu reakčním silám.
Odezva na jeho nepohodlnou a bezesporu znepokojivou myšlenku zkrátka v lecčems připomínala časy, jejichž návratu se tolik bojí ti, kdo teď spustili křik.
Jádrem sporu se stalo Pullmannovo přesvědčení, že dokonce i komunistický teror padesátých let se opíral o souhlas části zdejší společnosti. Tedy že nebyl totálně diktovaný komunistickou mocí shora a moskevskými soudruhy zvnějšku, ale v nějaké míře odrážel i vůli tehdejšího lidu.
"Svým ahistorickým pohledem přispíváte k relativizaci komunistických zločinů a vytváříte tak podmínky, aby se opakovaly," vytkl ale historikovi vydavatel Michal Klíma. A připomněl, že mluvíme-li dnes o demokracii, nemáme na mysli vox populi, ale společenské uspořádání, z něhož se těšíme od roku 1990. Tedy to, které krom svobodných voleb charakterizuje také systém mocenských brzd a protivah, vláda práva, respekt k lidské důstojnosti, občanské společnosti i nejrůznějším menšinám.
Tomu lze rozumět, není ovšem jasné, proč si Klíma myslí, že Pullmannovy úvahy relativizují komunistické zločiny. Jak může být například utrpení bolševických obětí sníženo argumentem, že komunisté našli lidovou podporu pro svůj plán zatočit s továrníky, statkáři, věřícími, skauty nebo učenci? Není zřejmé ani to, jak by mělo Pullmannovo tvrzení, že část společnosti s komunistickou mocí vyjednávala (zdejšímu normalizačnímu socialismu se koneckonců neříkalo knedlíkový zbůhdarma), připravovat podmínky pro návrat temných časů. Spíš než k čemukoli jinému přece takové myšlenky vedou k ostražitosti před populismem, který na lid - demos - cílí, podbízí se mu a kupuje si tak "klid na práci".
Mýtus nevinného národa
Ani provokace proruského prezidenta Zemana, ani podpora voličů bývalému komunistovi Babišovi, ani neslábnoucí vliv malé, ale stále existující komunistické strany nemohou vysvětlit - natož ospravedlnit - animozity, které teze historika Pullmanna probudily u těch, kdo se považují za poslední obránce demokracie.
"To, co zásadně a zarytě stojí proti demokracii, je démonokracie, uctívání model, vláda kultických vášní," napsal Karel Čapek roku 1934 v eseji nazvané Intelekt a demokracie. Jaké psychické ustrojení umožňuje zle spílat Pullmannovi a zároveň se při tom cítit bytostně demokraticky? Jednu z možných odpovědí nabízí historik Timothy Snyder, když popisuje "mýtus nevinného národa". Zlořečený Pullmann podle tohoto konceptu kazí lidem utkvělou představu, že jsme v jádru dobrým národem, kterému jen zlí komunisté na čas vnutili svou vůli.
Politolog Pavel Barša takovou záměnu politické rozpravy za morální, potažmo náboženskou, nazývá "vymítáním zla". A docent Pullmann je v jeho rámci duchem, kterého je třeba zahnat.
Volání po historikově pracovní i společenské degradaci není bojem za ochranu otevřené společnosti. Heslo "Nejsme jako oni" sloužilo svého času jako definiční znak těch, kdo se hlásili ke svobodě, včetně té univerzitní a badatelské. Zloba, která se snesla na děkana prestižní fakulty kvůli jeho akademickým tezím, probouzí otázku, zda bychom dnes za jedním z klíčových sloganů sametové revoluce neměli psát otazník.
