Kdo sleduje základní školy, ví, že dětí s nejrůznějšími problémy přibývá. Těžko se soustředí nebo se nesoustředí vůbec, nejsou zvyklé poslouchat, vyžadují speciální přístup, zvýšenou péči, aby se byly schopny učit. Do toho stoupl počet dětí s duševními potížemi po pandemii covidu a uzavření škol. A do tříd nastupuje velké množství ukrajinských žáků, kteří jednak zažili šok, museli utéct před válkou, opustit domov, rodinu, a za druhé neovládají dobře češtinu.
Do této nelehké situace přicházejí dvě zásadní změny, úspory v rozpočtu ministerstva školství (MŠMT) a návrh změny, jež by se týkala financování asistentů ve školách. Nově by měli být přidělováni a využíváni na základě "parametrizace", tabulek "shora", které by určovalo ministerstvo.
Dnes o tom rozhodují školská poradenská zařízení, hlavně pedagogicko-psychologické poradny. Napříště by ministerstvo vytvořilo koeficienty a podle nich by se nárok na asistenta školám vypočítával. Roli by hrál počet tříd, počet dětí a počet žáků se speciálními vzdělávacími potřebami, které už do školy chodí. Zvláštní pozornost má být upřena na první až třetí třídu, kde se uplatní nejvíc asistentů.
Ministerstvu jde zřejmě o dvě věci. Potřebuje šetřit, snížit obří dluh státního rozpočtu. A dále v některých školách najdeme mnoho dětí, které potřebují pomoc, zatímco v jiných málo či žádné. Rozprostření dětí se speciálními vzdělávacími potřebami je silně nerovnoměrné. A školám vysoce inkluzivním najednou hrozí, že o asistenty přijdou.
Česká odborná společnost pro inkluzivní vzdělávání (ČOSIV) vystupuje jednoznačně proti snižování počtu asistentů a proti snižování rozpočtu školství. Její postoj podporuje společnost Člověk v tísni, Asociace krajských vzdělávacích zařízení, Učitelská platforma a mnoho dalších organizací. Tvrdí, že "vláda opět upřednostňuje beton". Ve svém stanovisku ČOSIV upozorňuje: Ministerstvo školství "přiznává, že nejsou finančně zabezpečená personální podpůrná opatření pro další období tedy především platy pro asistenty pedagoga, na které ve veřejném školství schází zhruba 1,1 miliardy korun. Tato částka pokrývá 2700 celoročních plných úvazků asistenta pedagoga a odpovídá ceně, kterou stát zaplatí přibližně za čtyři kilometry dálnice. Dalších 600 milionů pak schází ve školství soukromém".
Panuje obava, že na prvním místě je šetření, ne vzdělávání. Na ně Česko dává o třetinu méně peněz, než činí průměr třiceti ekonomicky nejvyspělejších zemí světa. Ty do školství investují okolo pěti procent HDP, my jsme dali loni jen 3,92 procenta. Stát před školstvím preferuje investice do infrastruktury, nikoli do podpory pandemií zasažených lidí. I ve školství mají přednost investice do staveb a vybavení, kdežto na podporu potřebných dětí a jejich škol stát posílá jen zlomek financí.
Některé školy se inkluzi vyhýbají, stát je nechává se vyhýbat
Změny mají nastat v době, kdy už se školy naučily s asistenty pracovat, využívat jich, a zároveň v době, kdy zátěž pedagogů stoupá a u mnoha dětí s poruchami je nutná další dospělá osoba. Podle expertů "hrozí, že na změnu doplatí zejména nejzranitelnější děti s náročnějšími vzdělávacími potřebami. Ty kvůli tomu mohou opět čelit odmítání přijetí ve spádových školách s odůvodněním, že k jejich vzdělávání nemají dostatečnou personální podporu".
Ministerstvo školství uvádí, že ve školním roce 2017/18 pracovalo ve třídách 13 660 asistentů, v období 2021/22 počet stoupl na 22 460 asistentů. Za posledních pět let činí nárůst 65 procent. Na ta čísla se můžeme dívat různě. Buď "asistentů je moc, musíme je zastropovat", tak to asi vidí MŠMT, nebo "počet dětí s potížemi a potřebou podpory prudce roste", tak to vidí učitelé a školy.
Další potíž, v některých školách pracuje hodně asistentů, rodiče dětí se speciálními vzdělávacími potřebami je vyhledávají. A poradny tam posílají děti, které jiné školy v okolí odmítají. Dobrým záměrem parametrizace může být i snaha rozdíly mezi školami vyrovnat, dosáhnout toho, aby se do inkluze zapojily všechny a aby děti se speciálními potřebami nediskriminovaly. Toho se ale dá dosáhnout i jinak než osekáním asistentů. Ministerstvo a kraje by měly tlačit na školy, které "neinkludují", aby to změnily. To je cesta, nikoli parametrizace, která oseká počty asistentů tam, kde je potřebují a využívají.
Vlastně je to smutné, od revoluce slyšíme, jak se musíme stát "vzdělanostní společností", ale výsledek nikde. Platy pedagogů podle čerstvých informací České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání spadnou na 110 procent průměrné mzdy, ačkoliv jim bylo slibováno, že dosáhnou 130 procent - a i těch 130 procent je málo. Potvrdí každý, kdo sleduje práci kantorů v dnešní době. Mluví se o tom, jak moc je třeba ve školách vytvářet vstřícnou a přátelskou, tvůrčí atmosféru. Zhusta je to však vztahováno výhradně na děti, má se to ovšem týkat rovnocenně také učitelek a učitelů. Na ně se ale dbá jen málo.
Pokud vyučují dítě s potížemi, asistenta potřebují, jinak se mnohem méně věnují ostatním dětem ve třídě. Na tomhle šetřit je nesmysl, krok zpátky. Opravdu za to ty čtyři kilometry dálnice stojí? Opravdu má u nás přednost beton před dětmi?
Jistou nadějí na změnu je čerstvý návrh poslance Marka Výborného z KDU-ČSL, díky němuž by snad mohly být zajištěny peníze pro asistenty pedagogů. "Přesunem financí z vládní rozpočtové rezervy tuto situaci řešíme," tvrdí Výborný. "Je naším cílem bojovat proti vyčlenění dětí. Těm, kde to dává smysl a je to ku prospěchu žáka i celé třídy, je třeba umožnit společné vzdělávání. Asistenti pedagogů jsou k dosažení tohoto cíle klíčoví." Lidovcům zřejmě došlo, že za to ty čtyři kilometry dálnice nestojí. Uvidíme, co na to ostatní poslanci.
