Kdybychom se řídili podle klasických politologických pravidel, bylo by už sto dnů před volbami celkem jasno. Podpora hlavní vládní strany vlivem nezvládnuté covidové krize klesá. Co hůře, koaliční partner kolísá kolem hranice pěti procent a pro premiéra se tak velmi zužuje to, čemu říkáme koaliční potenciál. Naopak dvě nejsilnější opoziční formace vládu s jejím dosavadním předsedou vylučují a podle průzkumů mají nyní celkem pohodlnou většinu.
Jenže Česko rozhodně už nějaký ten pátek podle klasických politologických pravidel nejede. Andrej Babiš nepůsobí, že by byl ochoten vzdát se moci, spíše trvá na slavném "Nikdy neodstoupím, nikdy! Nech si to všichni zapamatují!". Ač se jeho hnutí propadlo v měření voličské podpory až na třetí místo, nestojí proti němu dvě silné strany, ale dvě opoziční souručenství. Co do jednotlivých uskupení, je ANO stále na prvním místě a presumptivní premiéři vedou strany, které jsou samostatně druhé, či dokonce páté.
A pak je tu prezident, který nejen otevřeně prohlásil, že Babišově formaci hodí hlas, ale znovu zopakoval, že za vítěze voleb bude považovat jednotlivou nejsilnější stranu, nikoli koalici. Tím se výrazně vyosil z dikce prezidentského slibu, který mu ukládá jednat v zájmu všeho lidu. Tedy především najít premiéra schopného dát dohromady funkční parlamentní většinu. A už si také zjevně nepamatuje ani na svá lednová slova, kdy ještě předvolební koalici nepovažoval za podvod, protože ji sám doporučoval ANO a ČSSD.
Směřujeme tak k velmi nebezpečné situaci, kdy se po volbách nebude na základě vůle lidu rozhodovat o tom, kdo se stane předsedou vlády, ale zda se Andreji Babišovi podaří v nové sněmovně odloupnout od konkurence dost poslanců na to, aby získal důvěru sněmovny.
Samozřejmě to dobře ví a veškeré své předvolební verbování směruje na dva cíle: tím prvním je vítězství, tím druhým sestavení tuze lákavého menu pro nejrůznější opoziční strany.
Je to chytré, ale má to jeden nepříjemný důsledek - ničí to republiku. Protože místo hledání co nejvýhodnějších receptů pro zemi se hledají jen co nejsilnější karty do povolební licitace.
Jeden nepřítel, se zbytkem příměří
Andrej Babiš se pokouší ze sevření mizerného koaličního potenciálu vyskočit tím, že nepřátelsky vrčí pouze na jednu stranu, zatímco ostatním se snaží dát najevo, že je považuje za možné koaliční partnery. Nepřítelem číslo jedna se zjevně stali Piráti, kterým bývalý komunista nadává do neomarxistických vítačů muslimské migrace. Není v tom vůbec nic osobního. Když Piráti stoupali nahoru, Babiš si je naopak pochvaloval jako protikorupční hnutí. Tehdejšími arcilotry byly "tradiční strany" - třeba ODS a ČSSD -, které údajně rozkradly republiku.
Nyní se však rozhodl ze svého povolebního kalkulu vyloučit utilitárně právě Piráty, protože jej nejvýrazněji ohrožují v měření síly jednotlivých stran. ODS na čtvrtém či pátém místě se bát nemusí, pokud prezident dodrží svou perverzní podmínku, že předvolební koalice pro něj nehrají roli.
Momentálně se sice všichni tváří, že s Babišem nechtějí mít nic společného, ale to říkali i před posledními sněmovními volbami. A víme, jak to dopadlo. ČSSD nakonec vlezla do vlády, KSČM spoluvládne, v záloze je vždy připraven Tomio Okamura. A kdyby Babiš obětoval premiérský post, koaličních partnerů by bylo tehdy ještě více.
Stávající předseda vlády si takovou situaci chce zopakovat a pro každou z politických sil proto připravuje speciální nabídku. Pro ODS jsou přichystány především berně. Na konci minulého roku Babiš vehnal občanské demokraty a SPD do radikálního snižování daní z příjmu fyzických osob, které si nyní stát nemůže dovolit. ODS následně vyhlásila, že s ní se daně v žádném případě zvyšovat nebudou. Pokud chce strana tento slib po volbách naplnit, je Babiš připraven tuto nerealistickou ekonomickou politiku směnit za podporu vlády.
Piráti jsou nyní sice na premiérově černé listině, ale ten vůbec neútočí na jejich koaliční partnery Starosty a nezávislé, případně na lidovce z koalice Spolu. Národní plán obnovy, přes který proteče během pár let na 200 miliard korun z Evropské unie, je sice schválen, ale jednotlivé penězovody nejsou ještě zality do betonu a mohou se po říjnových volbách měnit.
K dispozici je i šachová partie o významné posty, jejichž obsazení Babiš nikoli náhodou odsouvá - náramně se totiž hodí do povolebního mariáše. Přestože by měla vláda nyní vybrat nového nejvyššího státního zástupce a potvrdit ve funkci šéfa Bezpečnostní informační služby, premiér reálně přemýšlí, že to nechá až na další vládě. Lze si tak představit, jak asi také budou moci začínat koaliční vyjednávání: "Chcete Koudelku, chcete Stříže, chcete Dvořáka? Vlezte mi do vlády a dostanete to všechno."
Extremistům pak lze vždy předhodit migranty, cizáky, přímou demokracii a další přeludy.
Možná se strany nezlomí hned - ostatně to ani ČSSD naposledy. Pokud by ale prezident opět dopřál Babišovi dlouhohrající menšinovou vládu, dostal by tak i spoustu času a možností zvyšovat tlak.
Jak omezit Pražský hrad
Že je něco zkaženého v Republice české, není nejmenších pochyb. Ať už Babišovo povolební vydírání dopadne tentokrát jakkoliv, není to cesta, která by při sestavování kabinetů měla budoucnost. Teď jde jen o to, přesně pojmenovat, v čem spočívá jádro problému.
Ústavní soudci si na počátku tohoto roku usmysleli, že volební pravidla nejsou spravedlivá, protože zvýhodňují velké strany. Nyní tedy máme pravidla nová, ale neznáme odpověď na klíčovou otázku, kdo má mít jako první právo sestavovat vládu.
Zemanova teze o vítězi voleb, který ale nesmí vyhrát v předvolební koalici, je zcela mylná. Jeho ústavním úkolem je pověřit premiérováním toho, kdo má největší šanci získat důvěru sněmovny. Což často není lehké rozhodnout. Aktuálně si na plus minus padesátku poslanců může myslet ANO, Piráti a STAN i Spolu - otázkou je, kdo lépe zvládne sehnat zbývající zhruba padesátku do sněmovní většiny.
Místo úpravy volebních zákonů je nyní mnohem důležitější upravit pravidla povolebního vyjednávání. Prezident nás o to svým aktuálním vystupováním přímo prosí. Je třeba dvou zásadních změn, po kterých volají mnozí ústavní právníci.
Tu první představuje institut konstruktivní nedůvěry (znají jej Němci či Španělé). V praxi to znamená, že nový premiér může nastoupit do funkce jen s novou většinou v parlamentu, nikdy bez ní.
Dále je také záhodno nechat prezidentovi jen právo prvního výběru premiéra. Pokud selže, druhou možnost už by měl dostat předseda Poslanecké sněmovny. Tím by se hlava státu sídlící na hradě českých králů znovu vrátila do parlamentní republiky.
To vše ale může přijít na přetřes až po sněmovních volbách a ustavení nové vlády. Ta bude každopádně ještě vybírána podle stávajících pravidel. Takže více než o vůli lidu v hlasování půjde o válku nervů v nové sněmovně.
Pro tu jako narkotikum premiér připravuje honosný objednávkový katalog, v němž si každý bude moci zatrhnout, co se mu líbí: nízké daně, unijní miliardy i třeba šéfy důležitých institucí. Co bude nakonec zatrženo, je premiérovi srdečně jedno. Nevěří totiž na žádné předvolební programy, jen na moc, kterou pevně drží v rukou.
