Strach z migrace překreslil politickou mapu Česka. A nic nenasvědčuje tomu, že by parlamentní a prezidentské volby byly posledním triumfem těch, kdo ho v politice zneužívají. Právě naopak, s jídlem roste chuť, a není vůbec nereálná představa, že si udělají na pažbě další zářezy. Políčeno mají na kapitální trofej - Czexit. Až ten bude - řečeno se znovuzvolenou hlavou státu - jejich "poslední politické vítězství", za kterým "už nebude žádná politická porážka". A možná ani politika.
Podle průzkumu CVVM z loňského prosince se 89 % Čechů bojí uprchlíků a čtyři z pěti dotázaných označili za velkou či aspoň malou hrozbu obecně "cizince žijící v ČR".
Vzpomněl jsem si na tato čísla, když se mi dostalo do ruky únorové vydání radničního zpravodaje Prahy 8. Radnice totiž shodou okolností zjišťovala totéž, co CVVM v celé zemi. A každého, kdo se zamýšlí nad obavami svírajícími českou společnost, musela doslova praštit do očí jedna věc. Pražané z osmičky mezi největší hrozby zařadili: "shromažďování lidí s rizikovým chováním", "vykrádání a kradení aut" a "konzumaci drog a jejich prodej". O cizincích či islámu není v anketě vůbec řeč. Je pravda, že respondenti vybírali z nabídnutých možností, ale i to, že její autory vůbec nenapadlo mezi ně uprchlíky zařadit, o něčem svědčí. A to v Praze 8, na rozdíl od 99,99 % českých obcí, dokonce stojí mešita, takže místní možná občas i nějakého toho muslima zahlédnou na vlastní oči.
Přemýšlíme-li o bezpečnosti v rámci vlastní obce, vzpomeneme si, že sousedovi vykradli auto. Přemýšlíme-li o tomtéž nad rámec vlastní obce, děsíme se uprchlíků. Jak to? Česko jsou přece obce, jedna vedle druhé. V nich bydlíme, pracujeme, trávíme volný čas. Žádná část našeho života se neodehrává mimo ně, v nějaké "nadobecní" dimenzi. Pokud nás něco neohrožuje v obcích, neohrožuje nás to vůbec, protože nemá kde.
Někdo by mohl namítnout, že obavy z cizinců jsou projektované do budoucnosti, že se jich lidé nebojí v každodenním životě, protože jich tu moc nemáme, ale mají strach, že přijdou a bude zle. Zčásti je to pochopitelné, ale téměř totální rozpor mezi vnímáním hrozeb na místní a vyšší úrovni tím vysvětlit nelze. Navíc - průzkum CVVM výslovně zjišťoval "reálnost hrozby v současné době".
Zdá se, že je to jinak - čím víc se vytváření postojů vzdaluje od každodenní zkušenosti, tím menší roli v něm každodenní zkušenost hraje. Její místo zaplňují informace, a taky dezinformace. Snažíme se zorientovat v abstraktních konceptech, ovlivňují nás většinové nálady. U nás na návsi nikdy žádný cizinec nebyl, ale u Plzně jich prý desítky utekly z autobusu, psala to nějaká poslankyně od Okamury na internetu! Logicky pak taky směrem od obce výš musí klesat kvalita našich voličských rozhodnutí, pokud ji budeme měřit tím, nakolik mohou přispět k řešení našich problémů. Z Míly Roznera by v Týně na Vltavou starostu asi neudělali, poslancem se stal bez problémů.
Toto téma dobře dokreslují dva střípky z dob, kdy jsem působil jako zpravodaj ČT ve Vídni. V březnu 2008 se konaly zemské volby ve spolkové zemi Dolní Rakousko, která hraničí s Českem. Tři měsíce předtím jsme vstoupili do Schengenu a otevřené hranice patřily k hlavním tématům. Populisté z FPÖ rozehrávali na maximum obavy z přeshraniční kriminality, které podle předvolebních průzkumů cítilo i mnoho voličů. Jenže - když jsme se v pohraničí snažili najít někoho, kdo by se skutečně bál Čechů, nebylo to tak snadné. Ne že bychom nepotkali žádného odpůrce otevřených hranic, ale vzpomínám si, jak i většina z nich cítila potřebu dodat něco jako "to není nic proti vám", "Češi jsou v pohodě, ale to víte, přes hranice teď může volně každý", "já mám támhle za hranicí kamaráda vinaře, ale my se bojíme různých band z východu", apod. Zkrátka - obavy panovaly, ale jejich podstata byla mnohem vágnější, než nějaká konkrétní, viditelná hrozba.
Druhý střípek se týká Temelína. Na otázky o něm odpovídá většina Rakušanů stejně mechanicky jako Češi, když přijde řeč na migraci: "nechceme, odmítáme, bojíme se, apod." Jenže zvláštní je, že se tento údajný strach nijak nepromítá do každodenního života. V roce 2011 jsem zjišťoval, zda obavy z havárie nějak ovlivňují ceny nemovitostí v nejbližších okresech. Odpověď realitních odborníků byla jednoznačná - vůbec ne. Také strach z Temelína se odehrává v úplně jiných závitech mozku, než tam, kde racionálně uvažujeme. Což je mimochodem zřejmé i z toho, že ho necítí Jihočeši. A pořvávajícího hloučku opilců na zastávce autobusu se budou zcela jistě bát obyvatelé Freistadtu úplně stejně jako lidé z Českého Krumlova.
Politice v Česku by prospělo, kdybychom do ní více promítali vlastní zkušenosti a potřeby a méně názory z druhé ruky. V zemi se nám kupí problémy, jejichž zanedbávání bychom ve vlastní obci nedopustili. Neopravené silnice, o nových nemluvě, o něčem současnějším typu rychlé vlaky už vůbec ne. Dýchavičné zdravotnictví, zastaralé školství, statisíce obětí lichvářů a exekutorů ponechané svému osudu. Proč se tomu politici nevěnují, nebo ne hlavně? Protože jim to dovolíme. Je pro ně samozřejmě jednodušší překřikovat jeden druhého, kdo víc zatočí s Dublinem IV, na mimořádných schůzích řešit nesmysly typu "krádež českého lithia" a podobně. Nestojí to žádnou námahu, a když je po tom poptávka, jen hlupák by jí nevyšel vstříc.
Chováme se jako obec, která platí metaře, a on místo zametání vajglů a psích exkrementů sepisuje hlášení, co bude dělat, až na obec dopadne sprška meteoritů.
A my se brodíme čím dál větším svinstvem, ale ani nám to už nevadí, protože meteority - to fakt není sranda. Psala to tuhle ta poslankyně od Okamury.
