Jakmile přijde řeč na víza pro občany Ruské federace, začne se Evropa neomylně dělit na starou a novou. Tou starou jsou tentokrát nové členské státy sedmadvacítky, které - v čele s Polskem - Rusům kvůli své dějinné zkušenosti nevěří ani nos mezi očima. A v odvetě za útok na Ukrajinu by je proto do unie nejraději vůbec nepouštěly.
Protože ale Evropané jako celek díky své bolestné historii dobře vědí, že pokušení uplatňovat kolektivní vinu má podobu ponorné řeky, jež se čas od času z útrob země prodere až na povrch, úzkostlivě se od počátku války snažili neházet všechny Rusy do jednoho pytle. Brutální vojenskou agresi proto raději nazývali "Putinovou", nikoli ruskou válkou. A připomínali, že v zemi ovládané diktátorem je prakticky nemožné věrohodně zjistit, kolik lidí válečné tažení Kremlu podporuje - a kolik si jich proto zaslouží vízový trest.
Tohoto pohledu se německý kancléř Olaf Scholz drží dodnes, když odmítá, aby bylo Rusům plošně zastaveno vydávání vstupních dokladů do schengenského prostoru. Jeho argumentace působí dojmem, jako by možnost občanů východní říše dál vesele a bez omezení cestovat po Evropě i v době, kdy jejich země vede krvelačnou válku a vyhrožuje Západu jadernými zbraněmi, považoval za jakousi samozřejmou součást všeobecných lidských práv.
Jenže situace se přece po všech těch masakrech, masovém znásilňování, mučení, kradení dětí a všeobecném teroru Rusů vůči Ukrajincům radikálně změnila. Není možné, aby spekulativní rozum jen tak bohorovně a chladnokrevně ignoroval nářek brutálně týraných těl.
Cosi nedobrého
Když se dnes našinec ocitne v oblíbených turistických destinacích, sotva se může vyhnout silně smíšeným pocitům. V jednu chvíli k němu zprostředkovaně doléhají slzy Ukrajinců, jejichž životy ruská armáda bez příčiny obrací v prach - a za pár okamžiků jej míjí skupinka dobře naladěných ruských turistů s průvodcem.
Soudný člověk musí připustit, že nevolnost, již taková kombinace vyvolává, opravdu nelze jen tak odbýt poukazem na jakýsi antiruský resentiment. Ti, kdo nyní žádají všeobecné embargo na vydávání unijních víz ruským občanům, mají po ruce argumenty, jejichž uplatnění nijak nesouvisí s principem kolektivní viny.
Ruský národ jako celek ji za zločiny spáchané na Ukrajincích jistě nenese, ale odpovědnost za to, v čem žije a co dopustila, tamní společnost má. Nátlak na ni může být nakonec i pozitivním impulzem k její proměně. Jak ostatně ve svých knihách o "sovětském člověku" (homo sovieticus) dokládá držitelka Nobelovy ceny za literaturu, běloruská spisovatelka Světlana Alexijevičová, potomkům Stalinova impéria nechybí touha po svobodě, jen příliš rychle propadli zklamání z mizérie, kterou přinesla doba postsovětská. Proto pak Putina od počátku považovali za dobrou volbu.
Západní naděje, že se dnes ruský prezident mezi domácím obyvatelstvem těší výrazně menší podpoře, než o jaké referují tamní poslušná média, koření v říši zbožných přání. Alespoň o tom opakovaně vydávají svědectví zpravodajové, kteří v zemi delší dobu žili a měli příležitost tamní společnost blíže poznat.
Pokud kancléř Scholz i jen zběžně čte německé noviny a časopisy, musí si být dobře vědom toho, že teze o "Putinově válce" realitu příliš nevystihuje. Reportér týdeníku Der Spiegel Timofej Nešitov, který se narodil v Petrohradě a dnes žije v Německu, přinesl už řadu dokladů o tom, že v očích Rusů zůstává Putin stále abnormálně populárním vůdcem.
Novinář Christian Esch, který strávil v Moskvě skoro patnáct let, zase ve svých textech vykresluje přízračnou společenskou podezřívavost, která má tendenci ze zrady vinit každého, kdo tvrdí, že věci se mohou mít i jinak, než jak je líčí Kreml.
Alexej Venediktov, šéfredaktor dnes již umlčeného rádia Echo Moskvy, se z člověka, jehož Putin považoval sice za nepřítele, ale respektovaného, prakticky přes noc proměnil ve zrádce, který je najednou podezřelý i svým přátelům. Sám postižený to komentoval slovy "je tu něco nedobrého, co se usadilo hluboko v lidech".
Ne, opravdu už se nedá jen tak bez dalšího říci, že ruské běsnění na Ukrajině je "Putinova válka".
Otázka viny
Lze jistě namítat, že odpírání schengenských turistických víz ruským občanům nic nevyřeší - a možná to bude i pravda. Symbolizovalo by však důležitý posun v myšlení západních zemí, z nichž mnohé se chovají, jako by ještě pořád tak úplně nepochopily, že ruský útok na Ukrajinu není jen jakousi skvrnou na starém dobrém obchodním partnerství, které lze zase kdykoli rychle a bez větších potíží obnovit.
Při povrchním pohledu se může zdát, že vízový půst nedává smysl, protože nemá nejmenší šanci s Ruskem cokoli udělat - kromě toho, že podpoří pocity ublíženosti, které s takovou oblibou živí kremelská propaganda. Navzdory tomu však nepřestává platit, co ve své Otázce viny - knize, jež je dodnes přijímána jako autoritativní rozbor poválečné situace - roku 1946 formuloval Karl Jaspers.
Německý filozof tehdy rezolutně odmítl, že by jeho národ nesl kolektivní vinu za konkrétní zvěrstva spáchaná konkrétními lidmi. Jedním dechem ovšem dodal, že úplně každý Němec jako občan nesl spoluodpovědnost za společenský a politický vývoj v zemi. Lidé za žádných okolností nejsou pouhými diváky, ale vždy i těmi, kteří za společenství a jeho vývoj ručí (haftet) a odpovídají (entsprechen i antworten), soudí Jaspers. Stopka na vydávání turistických víz představuje dobrý způsob, jak to Rusům připomenout.
Ostatně v reportáži výše zmiňovaného Timofeje Nešitova ze Sibiře to jinými slovy shrnuje i jedna dlouholetá Putinova odpůrkyně: "Nepotřebujeme další stoupence, potřebujeme občany." Víc netřeba dodávat.
