Podle globálně uznávaného indexu GPI jsme osmou nejmírumilovnější zemí na světě. Aby ne. Násilí je zde spíše výjimečnou záležitostí, máme dostatek policistů, prakticky žádné problémy s menšinami a díky Severoatlantické alianci i Evropské unii nejpevnější hranice, jaké jsme kdy měli. Když se ale blíží volby, je dojem rázem jiný: Ani jednoho migranta! Musíme posílit svou ochranu! Lepší ostrahu hranic! Skoro každá partaj chce vyvolat dojem, že na Česko číhají těžké časy a jen hlas pro ni je zárukou, že to ve zdejších luzích a hájích dál zůstane idylické.
Výzkum agentury Behavio pro Aktuálně.cz pátral po tom, co příznivci jednotlivých stran konkrétně potřebují, aby se „v naší zemi mohli cítit bezpečně“. Vyšlo najevo, že napříč politickým spektrem je to především vědomí tvrdých a spravedlivých trestů pro zločince.
Na jiných věcech se ale pro změnu ani trochu neshodneme. Odmítání migrantů považují za klíčové bezpečnostní opatření čtyři z pěti lidí, kteří uvažují o volbě SPD. Dále 69 procent těch, kdo sympatizují s ANO. A silně téma rezonuje i mezi voliči KSČM, Přísahy či ČSSD. Pro přívržence stran sdružených v demokratických opozičních koalicích je to naopak otázka víceméně podružná. Za podstatnou ji považuje jen každý čtvrtý z nich.
Inverzně pak tento obraz platí pro naše členství v páteřních západních strukturách. Že jsme součástí NATO je důležité pro zhruba 70 procent těch, kdo volí opoziční demokratické partaje. Mezi lidmi, kteří tíhnou k ANO, už to ale zajímá pouhou třetinu a z fanoušků SPD dokonce jen čtvrtinu. V případě EU je pak skóre ještě drtivější: Že členství v sedmadvacítce posiluje naši bezpečnost, si myslí jen 17 procent těch, kdo uvažují o tom, že by svůj hlas odevzdali aktuálně nejsilnějšímu hnutí.
Politici, kteří chtějí „vyvařit“ volební procenta z vášní, pátrají po tématech, na nichž se názory lidí lámou. Právě s jejich pomocí lze totiž rozfoukat společenskou hádku, postavit se na její barikády a žádat kvůli tomu o podporu u uren. Ve zdejších podmínkách se k něčemu takovému momentálně náramně hodí třeba „diktát Bruselu“ nebo „imigranti nastěhovaní v našich bytech“.
Tisíc Syřanů! Nebo ani jednoho!
Jak moc se všední realita liší od zdramatizovaných obrazů, kterými voliče zásobují ti, kdo se ucházejí o jejich hlas, lze dobře ilustrovat na Babišově oblíbeném hesle: „Ani jednoho migranta“.
V červenci 2015 jako vicepremiér hlasoval s celým týmem ministrů ANO pro přijetí 1500 lidí. Následně tvrdil, že tisíce Syřanů u nás mohou pomoci konečně obsadit volná pracovní místa. Pak mu ale poradci vysvětlili, jak báječně se dá v Česku vydělávat na strachu, a rázem o pouhé dva roky později z předvolebních novin křičel: „Uprchlíci? Nechci ani jednoho!“
Otevřená středoevropská ekonomika se přitom samozřejmě migraci vyhnout nemůže. Tu legální by měla poptávat, ilegální se bránit. V současné předvolební křeči, kdy už je úplně každý běženec vydáván za riziko, však není možné ani jedno. Výsledkem je mimo jiné i přehřátý pracovní trh, na němž citelně chybějí lidé.
Jenže strach nepotřebuje racionální argumentaci, nýbrž emoce. V populistické hře o hlasy voličů tak hrají prim lži. Jednou takovou začíná premiér svoji předvolební knížku. Popisuje v ní, jak se ve čtyři ráno 29. června 2018 koukal na své drahé hodinky, když s přítelem Viktorem Orbánem právě vyhrál bitvu o uprchlické kvóty. Co na tom, že ty už byly tou dobou reálně dávno mrtvé, nikdo opravdu vlivný je neprosazoval a summit jen stvrdil faktický stav.
Česko proti sobě
Největším problémem hry na strach o bezpečí Česka je, že v posledku z něj plíživě dělá méně bezpečnou zemi. Protože místo debaty o nezbytné reformě policie i justice - a také o tom, jak si poradit s integrací cizinců -, se celý politický provoz vyčerpává vybájenou invazí muslimských hord do našich domovů.
Jelikož se premiér vyhýbá jakékoli racionální rozpravě o migraci, Česko se v Bruselu neúčastní klíčových diskusí o úpravě evropských azylových pravidel, a tedy nebude mít na jejich výslednou podobu prakticky žádný vliv. A aby toho nebylo málo, sabotoval Andrej Babiš navíc i snahy o posilování Frontexu, tedy Evropské agentury pro pohraniční a pobřežní stráž. Přitom je v nejvlastnějším zájmu země ležící uprostřed unijního klubu, aby na jeho vnějších hranicích fungovala co nejsilnější hráz proti ilegální migraci.
Před volbami ale musí realita stranou. Není důležité, co škodí a co je prospěšné, podstatné je, kolik může falešný strach ze zlého Bruselu a Pirátů pašujících islámské radikály do našich obýváků přinést procent. Po nás potopa!
