Máme za sebou na sníh celkem bohatou zimu. Na začátku dubna se znovu vrátila, zase sněžilo a sníh zůstával ležet. Na Pondělí velikonoční jsem vpodvečer dvě hodiny chodil po Praze ve vánici. Pak vedro a toto pondělí zase sněžení. Bláznivé počasí. Mohlo by to vypadat, že sucho je zažehnáno a že není důvod nechat se "vystrašit" oteplováním a klimatickou změnou. Zdání klame, opak je zjevně pravdou.
Za naši velkou a pokud možno pravidelnou pozornost stojí portál Českého hydrometeorologického ústavu sledující také množství podzemních vod, kterých, jak víme, bylo v minulých letech čím dál méně, nebezpečně méně, při suchách hrozivě ubývaly. Najdeme tam mapy naší země, které ukazují různé hodnoty, kupříkladu stav hladiny podzemní vody v mělkých vrtech v letošním únoru. Ten nyní vypadá velmi nadějně, zjednodušeně řečeno je na západě normální a směrem k východu se mění v mírně až mimořádně nadnormální. Radost.
Podstatně horší to však je s únorovým stavem vydatnosti pramenů. Na západě je mimořádně podnormální (varovně červená barva), pak vidíme pásmo normality a na jihu i východě je stav silně až mimořádně nadnormální, což budí naději, že vody bude letos dost. Třetí únorová mapa ukazuje to, co by nás mělo zajímat nejvíc, totiž únorový stav hladiny podzemní vody v hlubokých vrtech, tam se nalézají ty pravé, důležité zásobárny. Na této mapě se stav ukazuje většinou jako normální, ale občas vidíme (sever, západ, jih) taky červená místa mimořádně podnormální.
Najednou je vidět, že rozhodně nejsme "v normálu" a že je dál naprosto nezbytné chovat se k zemi (k Zemi) jinak, ohleduplněji, citlivěji a pokorněji. Dál potřebujeme zadržovat vodu v krajině, nepřestat s tím, nezapomenout na sucho za zády kvůli pandemii koronaviru, nenechat se ukolébat lepší, zimovatější zimou, jakou si běžně pamatujeme z minulosti.
Možná by nám prospělo sledovat nejen grafy ministerstva zdravotnictví popisující šíření či tlumení pandemie, ale také mapy Českého hydrometeorologického ústavu, které ukazují vývoj (někdy bohužel i pandemii) českého sucha. Nesmíme zapomenout, že jsme ryze odtoková země, voda od nás výhradně odtéká, žádná nepřitéká, co nám nenaprší, to nemáme, to si nezadržíme.
Vzkaz 27 000 letokruhů
V březnu vyšla studie, která se suchem zabývá a není vůbec příznivá. Vědci v českých a německých lesích zjišťovali, jak se v této oblasti mění letní období. Zkoumali 27 tisíc letokruhů stromů nebo trámů dřevěných staveb. Pomocí analýzy izotopů kyslíku a uhlíku zjišťovali, kolik vody bylo v přírodě přítomno, a vrátili se až dva tisíce sto deset let do minulosti.
Výsledek potvrzuje zásadní změnu klimatu. Tak silné vlny veder a tak drsná sucha, jaká v Evropě panovala od roku 2014, se v posledních dvou tisících let neobjevily. (Padají argumenty popíračů klimatické změny, že "to je běžné" a opakuje se to každou chvíli.) "To, co zažíváme, je výjimečné. Toto období je za poslední dva tisíce let nevídané," sdělil britskému deníku The Guardian Ulf Büntgen, vedoucí studie. "Z dlouhodobého hlediska to potvrzuje, že velký nárůst teplotních extrémů v Evropě, který je jasně způsobený člověkem a klimatickou změnou, mění celkovou povahu léta," upřesnil.
Odtud znovu plyne, že i když jsme zažili dobrou zimu a i když loni na podzim pršelo o něco víc, stejně nesmíme přestat vracet českou krajinu do přirozenějšího, vodu nevyhánějícího stavu. Týká se to nás všech, měli bychom sucho sledovat i jako jednotlivci, myslet na to, že "vybetonovat", "vyasfaltovat", "nastavět obří sklady v okolí měst" není rozumné, ale krajně nerozumné a nebezpečné.
Bioklimatolog Miroslav Trnka v rozhovoru pro DVTV varoval, že sucha budou trvat déle a bude jich přibývat, počasí se zdramatizuje (ostatně už si na prudké výkyvy začínáme zvykat), se suchy přijdou zároveň přívalové srážky, potopy. Podstatné je, co ukazuje výzkum letokruhů dubů: sucha v letech 2018 a 2019 byla nejhorší za posledních 2110 let a trend ubývající vlhkosti se dramaticky zrychluje.
Milion strnadů a půl milionu skřivanů minus
Důsledků oteplování a vysychání najdeme mnoho. Mizí hmyz a sledujeme úbytek ptáků (už před čtyřmi lety bylo zaznamenáno, že u nás žije o milion strnadů méně, o polovinu klesl počet polního ptactva, ubylo půl milionu skřivanů a z kdysi obyčejného vrabce se pomalu stává vzácnost). Jistě, nejde to pozorovat, když nedáváme pozor, když se o své přírodní okolí nezajímáme. Teď, na jaře, jsou stále ještě ráno po probuzení slyšet ptáci, jak zpívají. Nerozeznáme, že jich je méně, někteří chybí. Nemáme ornitologické oči na to, že ubylo vrabců polních. Jenomže až to i my, neornitologové, uvidíme, bude pozdě. Už to nepůjde vrátit zpátky.
Máme sice v hymně "zemský ráj to na pohled", ale to už dávno není pravda, měli bychom zpívat "zemský ráj to je jen fake", stačili jsme ho do značné míry poničit. Nezájem o okolí je u nás značný. Když teď nesmíme kvůli covidu opouštět okres (tedy samozřejmě ani Prahu), lidé chodí mnohem víc na procházky ve svém okolí. Také to dělám a jsem nemile překvapen, jaký binec se leckde ve městě nalézá. Mnohde se válející plastové lahve, vyhozené odpadky, staré věci, jež dosloužily, igelity, tašky, krabičky od cigaret, injekční stříkačky.
Lhostejnost k vlastnímu prostředí je zarážející. Jistě, na zahrádkách si to lidé zdrcující většinou pěkně udržují, činčají je jako domácí mopslíky. Ale za plotem, za soukromým pozemkem už leží jiný, opuštěný svět.
Jistě že binec ve křovích a u cest sucho nezpůsobuje, je však omyl si myslet, že s klimatickou změnou nemá nic společného. Má. Ukazuje, jak jsme k okolí neteční, zvyklí starat se jen o své a o sebe. Kdežto to okolo, krajinu za "svou" zřejmě nepovažujeme, vrabci, skřivani a strnadi zřejmě nejsou naši, mouchy, brouci a veškerý hmyz také není náš, podzemní voda (dokud nám nevyschne studna) není naše, ale "jejich". Omyl. Sice to nevlastníme, ale jsme za to odpovědní. Žijeme v tom a budou v tom žít naši potomci.
