Žijeme covid-19. Fascinující, jak umíme vytěsnit jeden palčivý, roky trvající problém jiným, aktuálním malérem. Přitom už teď v dubnu vidíme jasně, jak Česko sužuje neobyčejné sucho. Je všudypřítomné, hmatatelné. Pokud se dostanete do lesa a dupnete, vlhkost žádná, zvedne se oblak prachu. Máme duben, jak to bude vypadat v srpnu, najde se vůbec ještě nějaká voda?
Český hydrometeorologický ústav (ČHMÚ) nedávno, po zimě, jež se vyznačovala mimořádným nedostatkem sněhu, porovnal na Twitteru loňské a letošní jaro: "V březnu 2019 byly naše řeky výrazně vodnatější než letos. Průměrné průtoky místy dosahovaly až trojnásobku průměrných březnových průtoků." Málo sněhu napadlo na horách, ještě méně v níže položené krajině, proto chybí voda v řekách, proto se nedoplnily podzemní vody. Pro srovnání, loni v polovině března u nás leželo třikrát více sněhu než letos ve stejné době.
Zvykáme si na jižní "azúro", modrou oblohu, jaro vlastně jako by patřilo minulosti, střídá se víceméně slaboučká zima (připomínající spíš rozvleklý podzim) s létem (v dubnu bylo 25 stupňů Celsia), které v červenci a srpnu přináší extrémní, tropické teploty.
Kdo se stará o pole, sad, zahradnictví, zahradu, ten už týdny marně vyhlíží vydatný, dlouhotrvající déšť. Když sledujete projekt Intersucho a na něm třeba mapu "Odchylka sucha od obvyklého stavu v období 1961-2010", máte pocit, že se Česko na většině území mění v kov rozžhavený už nyní do ruda. Míst bez rizika sucha je zdrcující menšina, převládá výrazné až výjimečné sucho.
Prognóza? Budeme rádi, když se bude letos "jen" opakovat loňská vyprahlost. Zažili jsme vlhký únor, pak nic. Loni úrodu zachraňovaly silné květnové deště. Třeba ještě přijdou, kéž by. Nejde však jen o pole, loni vysychaly lesy, oslabené stromy pak vichřice lámaly jako třísky. Tam, kde loni ještě sníh nahradil nedostatek deště, můžeme letos čekat prohlubující se problém, protože sněhu prudce ubylo.
Sucho už zažíváme pět let. Zhoršuje se. Krajina vysychá, mizí zásoby podzemních vod. Sucho na nás neudeřilo z čista jasna jako koronavirus. Nezažíváme úder blesku, před kterým nelze uhnout. Na covid-19 vidíme, jak důležité je být připraven (my jsme nebyli, ale vláda poměrně brzy zareagovala).
Nevážíme si půdy, vysychání je spravedlivý trest
Se suchem je to jinak, omezený pohyb a doma šité roušky ho nezastaví. Doma si ani mokřadlo nejspíš neuděláte, leda sud na dešťovou vodu. Nemáte svoji řeku, abyste ji nechali znovu meandrovat. Jednotlivec má jen malé možnosti. Jednat musí stát. Měl by se naučit spolupracovat s vědci (a stále mu to nejde). Na koronavirové krizi politici viděli sílu aktivní občanské, vědecké obce. Podobně je to se suchem, vláda musí brát krajináře a hydrology vážně.
Musí jednat. Pět let jsme měli na přípravu. Jenomže když pozorujete českou krajinu, když jí procházíte či projíždíte na kole, vidíte, jak málo se změnilo. Stále dál lány monokulturní řepky, stále dál obří pole zpracovávaná těžkou technikou. Jen občas, málokde, nový rybníček, mokřadlo. Desítky, možná stovky. Potřeba jsou tisíce.
Vláda se rozhodla, že dá peníze na stavbu malých vodních nádrží, poldrů. Zároveň se loni zavázala, že zrychlí, tedy zjednoduší, jejich budování. Když prší málo, musíme vodu v krajině zadržovat, každé malé dítě to chápe. Jenomže urychlující zákon pořád chybí. A teď, v době covidové, to nejspíš nebude priorita.
Nevíme, jak to bude s financováním zachytávání vody. Pandemie jistě spolkne stovky miliard. Zbude na boj se suchem? Peníze na malé vodní nádrže a protierozní kroky měly být čerpány z evropského Operačního programu Životní prostředí, tam snad zůstaly. Stát nabídl program Dešťovka, který dotuje zachytávání dešťové vody a šetří pitnou vodu. Ale popravdě, to jsou jen kapky, sucho to nezastaví.
Změnit se musí české zemědělství. Sucho je spravedlivý trest za to, že si nevážíme půdy. Zemědělci roky ničili podzemní vodu, desetiletí ji odváděli pryč z polí. Tohle za rok nezměníte. Ale můžete změnit zákony o hospodaření se zemědělskou a lesní půdou. (Zatím se to nestalo.) Na každou změnu potřebujete dvě věci, sílu (tu stát má, když chce) a osvětu. Lidé sami potřebují vidět, chápat, že takhle nemůžeme pokračovat.
Další problém, který se taky příliš nemění - betonování a asfaltování krajiny. Voda po těchto površích steče, nevsákne se, odtéká pak v řekách ze země. A my dál betonujeme a asfaltujeme. Myslíme si, že to je civilizace. Byla. Už není.
Jako typický příklad neřešení, jako chyba slouží antiekologický a sucho podporující kanál Dunaj-Odra-Labe, který prosazuje Miloš Zeman. Vláda se loni k této betonové vodní dálnici hlásila.
Sucho není covid-19, žijeme s ním roky, víme o něm, začínáme o něm nahlas mluvit, dokonce se ho občané v průzkumech začínají bát. (Bát se umíme.) Ale stále se dělá málo. Jako by si vláda a kraje pořádně neuvědomily, že máme strašně málo času. Že nestačí řečnit a "mít koncepci", musí se dělat strašně moc věcí. Bez vody to nejde. Sucho je horší, nebezpečnější a zhoubnější než koronavirus.
