Když minulý týden premiér Andrej Babiš sebevědomě prohlásil, že mu ČSSD nikdy neodejde z vlády, měl pravdu. Ale okopávaný šéf sociální demokracie Jan Hamáček mu nyní připomněl, co k tomu patří: že je ještě jedna horší věc než mít ČSSD na odchodu z kabinetu - a to mít ji v něm.
Sotva předseda vlády navrhl Poslanecké sněmovně naprosto nezodpovědné a populistické rušení superhrubé mzdy, přispěchal se svou troškou do mlýna i první vicepremiér Jan Hamáček - a navrhl poslancům úplně jiné daňové orgie. V době nejhorší krize se tak dostáváme mimo i ty nejvolnější mantinely koaliční spolupráce.
Poslanci bohužel nyní nic s rozkládající se vládou nenadělají, návrhy na hlasování o vyslovení nedůvěry jsou snad ještě šílenější než samotný kabinet. Zato ale zákonodárci mohou vládu svázat smysluplným jízdním řádem státních financí na příští velmi těžký rok. Aby po virové pandemii nenásledovala i pandemie finanční.
Koaliční nulová tolerance
Andrej Babiš se letos rozhodl porušit snad úplně všechna pravidla pro nejdůležitější zákon roku - státní rozpočet. Navrhl deficit 320 miliard na příští rok, aniž by do plánu zahrnul jeden ze svých nejdražších slibů - zrušení superhrubé mzdy a radikální snížení daní. Tím obešel veškeré pojistky, aby se státní rozpočet nestal trhacím kalendářem a bianco šekem.
Aby toho ale nebylo málo, naběhl tento týden jako poslanec do sněmovny a nyní chce bez jakékoliv analýzy narvat pozměňovacím návrhem do rozpočtu největší daňovou úpravu za celou dekádu. Zrušením supehrubé mzdy touží většině zaměstnanců snížit reálné zdanění platů z 20 procent na 15. Co na tom, že to porušuje spoustu fiskálních zákonů, včetně pravidel pro dluhovou brzdu. Pokud například Národní rozpočtová rada říká, že je to "tristní a nezodpovědné", pak jde o ještě velmi mírné hodnocení.
Ne náhodou Babiš k rušení superhrubé mzdy nemá žádné dopadové studie. Mnohá média s ním sice kolaborují a nabízejí jednoduché kalkulačky, jak si polepšíme o tisíce, ale stačí trochu serióznějšího počítání - a vše vypadá jinak. Zatímco desetina nejchudších zaměstnanců by si polepšila maximálně o stokorunu, pak ta nejbohatší by shrábla celou čtvrtinu z této daňové party za zhruba 80 miliard korun ročně.
Jan Hamáček si nakonec uvědomil, že sociální demokracie tu nebojuje 142 let za sociální stát, aby pak dělala miliardáři užitečného idiota při snižování daní nejbohatším. Přišel tedy do sněmovny s návrhem na rušení superhrubé mzdy také, ovšem jen na 19 procent. Aby ale nebyl za troškaře, navrhuje každému také navýšení základní daňové slevy. Je to mnohem rozumnější nápad, což je jistě jasné i Andreji Babišovi. Nabízí se tedy otázka: proč se oba koaliční partneři nedohodnou, hrají si na partyzány a ještě šponují už tak extrémně vysokou nejistotu v "best in covid" republice?
Tragický příběh horkého léta
Tady je třeba od ekonomie přepnout na chvíli k politikaření a odvyprávět si trudný příběh jednoho totálně nezvládnutého populismu.
Byl začátek srpna, druhá vlna covidové pandemie byla ještě daleko a premiér balil plavky na koupačku na Krétě. ČSSD tu nechal v jednom videu pořádný štulec, že by se daň z příjmu měla snížit až na 15 procent z hrubé mzdy, jak to chce ODS. Počítal s tím, že socialisté jako levicová strana nikdy nedopustí rozval sociálního státu takovým každoročním daňovým výpadkem - a on bude jednak moci říkat, že mu snižování daní překazili, a ještě získá lákadlo, kterým by mohl tahat ODS do další vlády.
Jenže zoufalé strany dělají zoufalé věci, ČSSD nechtěla hrát fackovacího panáka v této populistické hře na černého Petra a k Babišovu překvapení koncem srpna na radikální snížení daní kývla. Podobně zoufale se zachovali i komunisté, takže premiér najednou mohl s absurdní podporou dvou levicových stran prosazovat to nejasociálnější snížení daní, jaké jen lze vymyslet. Cesty zpět nebylo, takže nezbývalo než uprosit prezidenta, aby premiérovi pomohl z bryndy tím, že navrhne, aby celý ten pokus na lidech platil jen dva roky. Hrad nakonec milostivě vyhověl. Je to sice stále nesmysl, ale už alespoň levnější.
Tím se dostáváme do současné - zdánlivě zcela nepochopitelné - situace, kdy premiér v roli poslance navrhuje ve sněmovně naprostý nesmysl a Hamáček hraje roli opozičníka, byť je druhým mužem vlády.
Nechte daň z příjmu, snižte DPH
Hodnocení této podívané přenechme historikům lidské hlouposti. Mnohem podstatnější je, aby se nyní poslanci shodli, jak z celé patálie ven, když to vláda zjevně neumí.
Schválení Hamáčkova návrhu by nebylo špatné, ale proti tomu jsou dva argumenty. ČSSD si v tomto příběhu už udělala ostudy dost, jen těžko jí ostatní strany dopřejí aureolu vítěze. A pak je tu blok ANO a ODS, který 15 procent stále chce - Babiš protože už nemůže jinak, ODS je stále věrna postkomunistické verzi ekonomického liberalismu Václava Klause, že není nic, co by nevyřešila co nejnižší daň z příjmu.
Je proto nyní na opozici, aby zformulovala kvalitní protinávrh a využila rozkolu ve vládě, což zahrnuje už i komunisty, kteří si tak dlouho mysleli, že jsou dějinnou avantgardou, až se našli jako páté kolo u vozu miliardáře.
Úplně nejjednodušší by bylo nechat superhrubou mzdu být a s daní z příjmů teď vůbec nehýbat. Konec konců s ničím takovým vládní rozpočet ani nekalkuluje. V současné situaci mnohem spíše potřebujeme poptávkový impulz, až se ošklivě poničená ekonomika začne sbírat z uzávěry. A toho skutečně nedocílíme tím, že bohatým lidem přilepšíme desítky tisíc na daních, které uspoří.
Není tedy nutné vymýšlet kolo, stačí jít cestou sousedních německy mluvících zemí a dočasně snížit úplně jinou daň - tu z přidané hodnoty. Buď plošně (Německo), nebo s ohledem na nejvíce postižené sektory (Rakousko). Láce je nejlepší kupec.
Jistě je možné fiskální stimul vymyslet i jinak, ale vždy si to žádá smysluplný komplexní návrh celé opozice, jinak populistickou vládu není možné přečíslit. A jak víme - jedna věc je u pultíku Poslanecké sněmovny neohroženě hřímat proti kabinetu a úplně jiná přijít s promyšleným vlastním plánem.
Babišovo rušení superhubé mzdy je tak neskutečným superhrubým populismem, že tentokrát by se to mělo podařit. Snad si poslanci vzpomenou, že na první schůzi slibovali na svou čest vykonávat mandát v zájmu všeho lidu.