V umění je možné oddělit dílo autora od jeho osobnosti. Skvělé obrazy, symfonie nebo romány si žijí svým vlastním životem bez ohledu na pochybnosti, které můžeme mít o charakteru jejich tvůrců.
V politice to ale tak není. Naopak, v politice platí, že vše, co řeknete, má svoji váhu a může být použito proti vám. A proto je tak těžké brát za slovo amerického prezidenta Donalda Trumpa.
Jeho druhá cesta do Evropy, v rámci které přednesl projev ve Varšavě a v Hamburku se zúčastnil summitu G20, ukázala jednu věc. Sice ne úplně novou, ale ve své aktuální intenzitě znovu překvapivou.
Je v zásadě jedno, co Trump říká, protože v jeho světě se prolíná realita s alternativními fakty, jedna narace si protiřečí s druhou, věci do sebe nejen nezapadají, ale spíše se ještě vylučují.
Ve svém varšavském projevu Donald Trump vyzval Rusko, aby přestalo se svými "destabilizujícími aktivitami" a "připojilo se ke společenství zodpovědných zemí v našem boji se společnými nepřáteli".
Jedna z nejnebezpečnějších ruských aktivit, schopná rozviklat podstatu demokratického systému, přitom nedávno směřovala právě proti USA. Americké tajné služby mají za prokázané, že Rusko - a to s přímým vědomím Kremlu - zasáhlo do loňské americké prezidentské kampaně.
A přesto jen několik desítek minut předtím, než ve Varšavě ve své řeči na náměstí Krasinských apeloval na svědomí Ruska, to byl sám Donald Trump, kdo (během tiskové konference s polským prezidentem Andrzejem Dudou) ruské vměšování opět zpochybnil.
Prý to mohlo být Rusko, ale zároveň je spousta dalších hráčů, kteří se mohli nabourat do amerických voleb, přidržel se Trump své setrvalé a v zásadě neměnné linky právě už z dob loňské prezidentské kampaně.
Prý nebudeme mít nikdy jistotu, co přesně se stalo, zopakoval ve čtvrtek americký prezident.
Ve světle tohoto Trumpova přesvědčení je pak ale poměrně těžké uvěřit, že otázka ruského vměšování byla o den později, v pátek v Hamburku, jedním ze zásadních témat jeho vůbec prvního osobního setkání s ruským prezidentem Vladimirem Putinem.
Podle amerického ministra zahraničí Rexe Tillersona o tom státníci vedli "robustní, dlouhou" debatu. Možná ano, možná ne, podle ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova ale Donald Trump prý nakonec "akceptoval Putinovo ubezpečení", že Rusko do amerických voleb nezasahovalo.
Za předchozích amerických prezidentů, ať už to byl demokrat Barack Obama či republikán George W. Bush, bychom mohli v dobré, zkušeností podložené víře předpokládat, že ten, kdo zde překrucuje realitu, je Moskva a osobně Putin.
V éře Donalda Trumpa to ale už neplatí. Je docela dobře možné, že Lavrovův popis událostí je bližší realitě než verze Bílého domu. Nevíme.
A nejde vůbec jen o Rusko. Sice to asi nebude tím, že Trumpův dědeček pocházel z Německa, ale "Dichtung und Wahrheit", tedy rozpor mezi jeho osobním básněním a okolní realitou, je v každém případě nejnápadnějším prvkem celého dosavadního Trumpova prezidentství.
V projevu ve Varšavě Trump uvedl, že "transatlantické pouto mezi Spojenými státy a Evropou je stejně silné jako kdykoli předtím a v mnoha ohledech ještě silnější".
Ale kterou Evropu měl Trump, jenž mimochodem ve svém projevu ani jednou nezmínil Evropskou unii, na mysli? V Trumpově alternativní realitě se nachází nejen "geografické srdce Evropy", ale také "duch Evropy" v současném Polsku.
Ale jen skrze toto trumpovské vidění - a ve vzájemném zalíbení, které v sobě společně našli s aktuální euroskeptickou polskou vládou - lze mluvit o silné transatlantické vazbě.
Ve skutečných geograficko-politických konturách, přímo v terénu, nebylo transatlantické společenství od konce studené války nikdy tak těžce zkoušeno jako nyní, s nástupem Donalda Trumpa, jeho ochranářskou a obecně sebestřednou zahraničně-ekonomickou doktrínou "Amerika na prvním místě".
Jak jsme viděli v Hamburku, kde skupina G20 musela s USA těžce bojovat o kompromis: země nadále podporují volný trh a obchodní dohody, ale zároveň připouštějí "ochranářská opatření" jako nástroj snížení deficitů v tržní bilanci některých zemí.
Ve věci klimatických změn a Pařížské dohody o klimatu se pak už ani žádný kompromis nekonal. Poprvé v rámci skupiny G20 se zde jedna země, Spojené státy, vymezila proti všem ostatním.
V komentářích evropských lídrů, německé kancléřky Merkelové či francouzského prezidenta Macrona, byla znát na konci summitu frustrace a obavy z budoucnosti.
Podle Trumpa bylo ale jednání G20, jak napsal na Twitter, "úžasným úspěchem". Ironií je, že právě toto konstatování musíme brát, na rozdíl od řady jiných Trumpových vzkazů a výroků, opravdu vážně.
Nic jiného než jeho vítězství se ve světě podle Trumpa nepočítá. I kdyby na to měli všichni ostatní, včetně spojenců, s kterými by chtěl Trump prý jinak bránit hodnoty Západu (jak prohlásil ve Varšavě), hodně tvrdě doplatit.
