Když se byť jen minimálně zajímáte o dějiny, nechápete, jak někdo může vzhlížet ke komunistovi Stalinovi, k jednomu z nejkrvavějších diktátorů všech dob. U nás to ale známe, část KSČM je dodnes stalinistická. V Rusku to znají ještě lépe, dokument Rudá duše nizozemské autorky Jessiky Gorterové, který promítají na festivalu Jeden svět, popisuje příběhy lidí, jejichž rodiny se staly oběťmi čistek Josifa Vissarionoviče Džugašviliho, i příběhy jeho současných vyznavačů.
Film na vás dopadne jak balvan, můžete si v něm ohmatat, co znamená, když se společnost nevyrovná s minulostí. Nebo přesněji co znamená zatajovat skutečnou minulost. Rusové, jejichž matky, otcové, babičky, dědové byli vysláni do lágrů (gulagů), mučeni, popraveni a naházeni do mělkých masových hrobů, většinou vůbec nevědí, kde jejich příbuzní leží. Úřady dodnes nezpřístupnily dokumenty o popravách, o místech, kde se nalézají masové hroby.
Tiše drasticky působí ty části dokumentu, v nichž jdou starý muž s vnučkou lesem (Ladnoje Pole, oblast Karelija) a hledají jámy, protože tam, kde jsou jámy, prohlubně, tam by se mohly nalézat i hroby popravených. Na jiných záběrech se zase ocitnete v lese, kde na stromech visí přibité obrázky popravených žen a mužů, žádné hroby, jen les, v němž někde leží masový hrob. Svíčky, rodiny s dětmi chodící sem tam, nejpodivnější hřbitov nehřbitov…
Dvě staré sestry v Severodvinsku, na dálném severu, vzpomínají, jak jim táta jednoho dne v roce 1942 řekl: "Maminka tu není". Zatkli ji za vykonstruované obvinění. Vyměnila kousek látky za obilí, obvinili ji, že brojila proti Stalinovi (muži z oceli), prý řekla: "Němci jsou lepší než my a porazí nás." Byla to lež. Také prý šířila zahraniční literaturu, ačkoliv byla zcela negramotná. Odsoudili ji k smrti zastřelením, byla však těhotná, tak ji nepopravili. Dítě jí zachránilo život, po narození jí je vzali, směla ho jen kojit, později zemřelo. Maminku po zatčení, transportu do gulagu, sestry už nikdy neviděly.
Nejšílenější a ruskou duši zřejmě vystihující moment přijde na konci dokumentu. Opět ty dvě sestry: uvažují, jestli je nezavřou za to, že mluvily na kameru… "Ale ne, koho zajímá, co my si myslíme," smějí se, pak zvážní: "Máme však otázku. Když mluvíme o všech těch detailech, nebude to mít pro nás nějaké důsledky? Ne, pro nás ne, ale… nebude Rusko očerněno? Nevrhne to na Rusko špatné světlo? Každá zem má svoje nedostatky… a my nechceme, aby se to na nás vrátilo jak bumerang… na Rusko, ne na nás dvě, na Rusko. O to nám nešlo, nechtěly jsme očernit Rusko, naši zem." - Miliony vyvražděných a ony nechtějí "očernit" svou zem.
Dokument sleduje příbuzné obětí, třeba paní, která jde po lese (Širšima, oblast Severodvinsk) a sbírá nikoli houby, ale kosti popravených z tábora Jagrin, jež časem vystoupily z nehlubokých hrobů. Ukazuje je na kameru a popisuje, že tohle asi bude lýtková kost, tohle zřejmě kus lebky, pozůstatky stalinských obětí vkládá do igelitové tašky a kamsi je nese, snad pohřbít, nevíme.
Jessica Gorterová ovšem sleduje nejen rodiny obětí, ale i ty druhé, stalinisty, vyznavače Gruzínce a masového vraha Džugašviliho. Jak tohoto velikána uctívají rudými karafiáty v Moskvě, jak na něj vzpomínají při jeho narozeninách, jak k němu vzhlížejí.
Za Džugašviliho byl pořádek
V dokumentu vystupuje seriózní muž ve středních letech, jehož syn, muzikant z alternativní scény, se zabil při výrobě drog. Muž je vyznavačem Stalina, protože za vůdce podle něj Rusko fungovalo, netrpělo západní, kapitalistickou ztrátou hodnot. Úvaha je následující: žít a vládnout Stalin, mít v Petrohradu "sovětskou společnost", žil by i syn a vládl by pořádek, lidé by si prý byli blíž. Neuvěřitelné, lidé si byli blíž v dobách teroru a vraždění.
Ve filmu se objevuje historik pracující pro Ruskou národní knihovnu Anatolij Razumov, který se od dob perestrojky pokouší minulost rekonstruovat. Třicet let zveřejňuje jména lidí, kteří byli za stalinských čistek popraveni v Leningradu, dnešním Petrohradu. Divákům ovšem vysvětluje, že se mu nedostává žádné podpory, dost možná jeho práce skončí.
V televizní debatě pak Razumov uvádí čísla: koncem 80. let považovalo Stalina za velikána a geroje (hrdinu) 8 procent Rusů. V současné době, tedy za prezidenta Putina, který rovněž pěstuje kult osobnosti, jak film v závěru naznačuje, podle aktuálních průzkumů číslo Stalinových obdivovatelů vzrostlo na 52 procent! Přes polovinu Rusů vnímá masového vraha jako velikána ruských dějin hodného uctívání.
Důsledky lži, manipulace, zatajování minulosti, ale taky důsledky výchovy, masáže, kterou Rusové i obyvatelé jejich sovětských satelitů podstupovali a díky níž se jim vlast (ródina) zdá důležitější než jejich vlastní, nicotné osudy. Vlast je něco, co je vlastní, co je přesahuje, co může symbolizovat někdo jako Stalin, co je smí zřejmě i zničit. Myšlení nezápadní, choré, jedovaté.
Sledujete ten dokument a nemůžete nevzpomenout na domácího komunistu Zdeňka Ondráčka, který mlátil lidi v lednu 1989 při Palachově týdnu, dodnes to považuje za správné, a když oznamuje svoji veřejnými protesty vynucenou rezignaci na post předsedy sněmovní komise pro kontrolu Generální inspekce bezpečnostních sborů, nazve pravicové poslance demokratickou žumpou. Ne, "demokratická žumpa" nebyl totalitní systém, který vraždil lidi po milionech, potlačoval práva a svobody občanů za Lenina, za Stalina i dnes, za Putina.
Často se u nás mluví o "nevyrovnání se s minulostí", jak nám to chybí, jak málo se ti, kteří totalitu nezažili, ve škole dozvídají, co se v Československu za bolševika dělo. Mluví se o nepotrestání komunistických zločinů. Máme však aspoň zákon o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, byť jsme na něj skoro zapomněli a komunisté ho zjevně neuznávají.
Rusové jsou udržováni v hlubokém nevědomí, zásadní fakta jsou jim dodnes zatajována, dokonce i místa masových hrobů. (O nějakém potrestání vrahů vůbec není řeč.) Proč? Přednost má velmoc, velká Rus, kult osobnosti. Putinovi se hodí, že mnoho Rusů uctívá Stalina, podporuje vzhlížení k "velikánům", jimž se díky jejich božské nadlidskosti musejí odpouštět i zločiny (takzvané přehmaty či nedostatky), které stály život miliony lidí. Mimochodem, počet obětí není znám, neví se ani, kolik milionů bylo vyvražděno. Temnota rudé duše.
