Čínský postup proti pandemii koronaviru v podstatě kopíruje osvědčené metody "politické práce" tamní komunistické strany - na domácí scéně všechno nepohodlné vymýtit důslednou represí, navenek řešit negativní dopady nasazením masivní propagandy. Po vypuknutí covidu rozjel Peking v zahraničí svou rouškovou diplomacii, v Číně samotné politiku nulové tolerance.
Ta v duchu Foucaultova pojetí "biopolitiky" rozšiřuje mimořádnou schopnost direktivního čínského systému mobilizovat a ovládat společnost také do oblasti veřejného zdraví. Čínské vedení se k viru postavilo, jako by to byl třídní nepřítel, a pokusilo se s ním podle toho vypořádat masovou čistkou bez ohledu na oběti v řadách jednotlivců nebo i celé společnosti. Vsadilo vše na důslednou, až obsedantní izolaci nakažených a jejich "kontaktů". Neváhalo uzavřít celé mnohamilionové čínské megalopole a držet jejich obyvatele celé týdny a měsíce v de facto domácím vězení, jak jsme to viděli nejprve ve Wu-chanu v lednu 2020 a letos v létě například v Šanghaji.
První vyhrání…
Tato politika se osvědčila jako vcelku účinná v úvodních fázích pandemie, kdy byl virus velmi nebezpečný, ale relativně méně nakažlivý. Zatímco Evropou a Amerikou se valila jedna ničivá vlna za druhou, Číně se dařilo po počáteční erupci ve Wu-chanu potlačit šíření viru prostřednictvím důsledných lockdownů a snížit počet případů téměř na nulu. Peking těchto prvotních úspěchů ihned využil k propagandistickým účelům, jako dalšího důkazu superiority svého politického systému, který je schopen efektivně reagovat na krizové situace, zatímco v nedisciplinovaných demokraciích, kde by byla podobně rázná omezení politicky neprůchodná, panuje chaos a umírají miliony lidí.
Počáteční úspěch represivních opatření, která jsou ostatně vždy prvním instinktem leninských systémů, v podstatě zakonzervoval lockdowny jako defaultní řešení situace. Ta se ovšem začala s novými mutacemi rychle měnit. Virus postupně ztrácel podle evoluční logiky co největšího rozšíření na síle, ale nabíral na nakažlivosti. Své nositele již většinou nezabíjí, ale snáze přeskakuje na další.
Obrácená logika
Logika "nulového covidu" se začala obracet. Přísné lockdowny postupně začaly působit větší škody než virus samotný. Namísto několika dnů v posteli tráví nakažení měsíce ve sběrných táborech a jejich "kontakty" v de facto domácím vězení, i když jsou tito úplně zdraví.
Lockdowny a odstávky ve výrobě současně přináší obrovské hospodářské ztráty, jež se kvůli narušeným dodavatelským řetězcům přelévají do celého světa. Pro čínské vedení ovšem není snadné dnes již zjevně iracionální politiku změnit. Jednak na ni vsadilo velkou část svého politického kapitálu, když ji využívalo k propagandistickým legendám o nadřazenosti svého politického systému. Navíc kvůli jednostrannému spoléhání na represe zanedbalo přípravu na budoucí rozvolnění.
Proočkování obyvatelstva je u rizikových skupin nízké, navíc méně účinnými domácími vakcínami. Ve svém přepjatém nacionalismu si Čína nezajistila účinnější západní séra, jež by teď potřebovala jako nutný předpoklad pro postupné povolování šroubů. Zdá se, že si to čínská vláda začíná se zpožděním uvědomovat, případná dodávka v Německu vyráběných vakcín byla jedním z bodů jednání při nedávné návštěvě spolkového kancléře Olafa Scholze v Pekingu.
Politika nulového covidu začíná být neudržitelná. Čína prochází vlnou rekordních nákaz, kterou při vyšší nakažlivosti už nemohou zastavit ani drakonické lockdowny. Vzhledem k růstu nákaz navíc lockdowny postihují čím dál větší počet lidí. Jejich bezohledná aplikace přitom vede čím dál častěji k neštěstím, jako byl nedávný požár v Urumči v Sin-ťiangu, kde uhořelo nejméně deset lidí, protože únikové schodiště i vchod do budovy byly zapečetěné v důsledku karantény.
Poslední kapka
Tento incident se stal poslední kapkou, kterou přetekla trpělivost čínských obyvatel. Spontánní protesty vypukly na téměř dvaceti různých místech po celé zemi. Odpor proti nulovému covidu snadno přechází ke kritice celého systému. V Šanghaji a dalších městech bylo slyšet bezprecedentní volání po odstoupení Si Ťin-pchinga i celé Komunistické strany Číny.
Politika nulového covidu v sobě koncentruje základní problém čínského režimu - přemrštěnou, vpravdě nesnesitelnou kontrolu všemocného státu, respektive státostrany, nad všemi aspekty života obyvatel. Tato kontrola může připadat většině občanů za normálních okolností vzdálená, když se dotýká jen relativně abstraktních hodnot jako je spravedlnost nebo svoboda. Když je ale člověk několik měsíců zavřený v izolaci ve svém bytě, nebo dokonce ve sběrném středisku, nabývá abstraktní problém velmi konkrétní podoby.
Sisyfovský úkol
Zvolená strategie pekingského vedení a současné protesty proti ní demonstrují limity společenské kontroly, jak ji pojímá čínský leninský režim. Komunistická strana Číny nemůže ani při své "vedoucí roli" trvale potlačit odlišné názory, stejně jako nemůže potlačit viry. Může se jí podařit uhasit jednotlivá ohniska, jako teď nepochybně udusí probíhající protesty. Ty ale po čase opět vzplanou na jiném místě a v jiné podobě, tak jako se virus vrací v nových mutacích. Represe je sisyfovský úkol.
Síla otevřených společností spočívá v tom, že mohou žít s odlišnými názory, tak jako se naučily žít s viry, včetně covidu. Totalizující Čínská lidová republika to ale neumí. S riziky se neumí vypořádat jinak než maniakální snahou o jejich totální potlačení. To je však dlouhodobě nemožné. Proto teď Peking čelí vážným problémům s pandemií i se svým vlastním obyvatelstvem.
Autor, sinolog a orientalista, je ředitelem projektu Sinopsis.cz.
