reklama
 
 

Tragédie Lidic je také nevysychajícím pramenem manipulace

8. 6. 2017 9:00
Až si 10. června vzpomeneme na vypálené Lidice, stojí za to si připomenout také druhý příběh Lidic. Který nikdo nenapsal, ale přesto ho všichni nevědomky sledujeme.

O tom, co se v Lidicích osudného 10. června 1942 stalo, víme už skoro všechno. Nacisté obec vypálili kvůli údajné spojitosti místních obyvatel s atentátem na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. V obci zastřelili 173 lidických mužů a chlapců, dalších šestadvacet Lidických pak 16. června 1942 v Praze-Kobylisích. V koncentrácích zahynulo 53 lidických žen. Ve speciálním plynovém autě kdesi v Polsku bylo udušeno 82 lidických dětí.

Dost velká hrůza; k tomu ještě celé Lidice byly srovnány se zemí a vymazány i z tehdejších map. Není divu, že se k nim upíral zájem téměř celého světa; tak proč toho nevyužít? Lidice se tak staly součástí příběhu, který nám po desetiletí vyprávěli komunističtí manipulátoři. Jeho základní body: Lidice byly zlikvidovány kvůli atentátu na Heydricha, jehož smysl je přinejmenším sporný - především ho provedl západní odboj. Tomu všemu předcházela zrada Západu. Chamberlain a Daladier - figury na úrovni Hitlera.

Odboj, který stojí za to, byl ten komunistický, stejně jako všechno dobré přicházelo z Východu. Po válce postavíme nové Lidice, které budou lepší než ty staré. Budou tam jezdit delegace, tak jim je budeme ukazovat…

Vznikl mýtus, v němž nějací parašutisté z Londýna nesměli konkurovat sovětským vojákům s šeříky kolem tváří (aby Češi měli pocit dluhu a podřízenosti). Takže se zrodila celá ta podivná až bizarní (sub)kultura, dotovaná a řízená mistry propagandy. A tohle všechno s menší či větší intenzitou provázelo Čecha od války až… chcete říct: Až do pádu komunismu, ale neřeknete: Výhonky téhle setby se nás totiž (bohužel) dotýkají stále a to, k čemu se hlásí politici jako Jana Bobošíková, není odkaz válečné tragédie Lidic, ale odkaz této zmatené kampaně, jejíž střípky uvízly v hlavách lidí, kteří o tom pomalu ani neví.

Jana Bobošíková je sice politička, ale také předsedkyně místní lidické organizace Českého svazu bojovníků za svobodu, který dostává docela velké peníze ze státní pokladny. Svaz má připomínat odkaz druhého odboje (mimo jiné tragický osud Lidic), ale on místo toho spíš připomíná právě ten posunutý příběh, který si mnozí lidé stále pamatují a chtějí ho slyšet, třeba jen proto, že si na něj zvykli. Je to podobné, jako když vám novodobí internetoví manipulátoři servírují informace, které se vám líbí, i když nejsou tak úplně pravdivé.

O to hůř, že se k prezentaci tohoto posunutého příběhu připojuje i prezident Miloš Zeman, který postupuje přesně v jeho vymezených konturách: Připomene na oficiální akci v Lidicích sedmdesáté výročí založení "nových Lidic" (nejspíš proto, že se mu to tak časově hodí), ale z parašutistů, kteří provedli atentát na Heydricha, letos u příležitosti pětasedmdesátiletého výročí, byl oceněn in memoriam jen Josef Gabčík, kterého povýšil slovenský prezident Andrej Kiska. Pražský hrad prý slovenský návrh na společné vyznamenání obou hrdinů odmítl.

Řeknete, že to nic neznamená, že události českých moderních dějin byly využívány k propagandě neustále; ostatně i Pavel Tigrid přemýšlel, zda samotný atentát na Heydricha nebyl jen propagační akcí, která měla upozornit na nedostatečný protinacistický odboj Čechoslováků a ulehčit Benešovi jednání o poválečných hranicích i odsunu Němců: "Neznám jiný případ z druhé světové války, který by byl tak specificky a výslovně politicky-propagačně motivován jako atentát na Heydricha," psal Tigrid. Jenže na odvaze útočníků a dopadech odvážného útoku na tyrana to nic nemění: Ostatně propaganda (v dobrém i zlém) je součástí jakýchkoliv bitev; a to, co předvádí prezident, to je jen a jen potvrzuje.

Smutné ovšem je, že činy či slova Miloše Zemana, některých dalších politiků či představitelů Českého svazu bojovníků za svobodu jsou jaksi podprahově záludné a to právě tam, kde čekáte přímočarost: Při zmíněné oficiální akci v Lidicích tak z úst prezidenta zaznělo obvinění "západních" politiků Nevilla Chamberlaina a Édouarda Daladiera, ačkoliv paradoxně ze země pana Chamberlaina pocházela část peněz z veřejné sbírky na obnovu Lidic.

Řeknete, jsou to jen malé drobné připomínky, které nám prezident servíruje. Ale ve skutečnosti o to hůř: mnoho slov znamená někdy méně než jedno; "Ze sta pušek palte! / Ale vaše rány / ozvěnou se vrátí / od východní strany / jako hromů roj!" básnil ještě levicově poblouzněný Milan Kundera (v tomto případě ve fučíkovské poémě Poslední máj): je dobře napsaná, ovšem víra, že zasloužená odplata či pomoc nepřijde od Západu, ale z Východu, je tam zakódována jasně. Tak pracují i novodobí manipulátoři: už jen proto se prezident (a manipulátor) Zeman nikdy nepokusí jim čelit. Čelil by sám sobě.

Prezident místo toho ovšem v Lidicích nabídl analogii, když připomněl, že "mnichované" Chamberlain a Daladier se zachovali zbaběle; varoval před zbabělostí v souvislosti se současnými teroristickými hrozbami islamistů. Ale nevyžaduje (právě s ohledem na náladu v části české veřejnosti) podobnou odvahu postavit se rozpínavosti Moskvy?

"Protože se báli malé války, měli nakonec válku velkou," řekl o těch dvou "mnichovanech" Zeman. Je to chytrý bonmot, jenže platí dnes mnohem víc pro dění na Donbasu nebo na Krymu.

Řeknete: Proč se o tom všem tak široce rozepisovat, když za tím třeba není nic jiného než obyčejný předvolební kalkul; Zeman prostě ví, kdo jsou jeho voliči, a tak kritizuje Západ, Daladiera a nefandí atentátu na Heydricha, protože ti, kdo ho volí, to tak často mají… Jistě, ale kdo jiný než prezident má připomínat nezkresleně velké okamžiky národních dějin? A vůbec, nejde o víc? Třeba o to, aby konečně skončilo to nenápadné falšování historie, ty malé lži, které dohromady skládají obraz, který zpočátku ani nevidíme; ale když už ano, zjistíme, že se ve svém celku vůbec nepodobá skutečnosti? Co pak s tím? Z koho a čeho si vzít příklad a co odmítnout? Nebo řeknete, co ještě připomínat, když o Lidicích už bylo napsáno či nafilmováno všechno?

Jenže tak úplně to není. Nebylo by od věci připomínat i ty hrdiny, o kterých se stále ještě neví dost. Například fascinující příběh lidického faráře Josefa Štemberky, který mohl od nacistů jako kněz získat volný odchod, ale místo toho zvolil dobrovolnou smrt se svými Lidickými. Šel na ni v bílém obleku, podobném, jaký nosil prezident Masaryk. Ale Štemberka si bílé šaty prý oblékl jen shodou okolností, měl je nachystané na jinou příležitost. Nakonec to byla příležitost poslední. Proč třeba nemáme v Praze na některém významném náměstí sochu tohoto muže?

autor: Luděk Navara | 8. 6. 2017 9:00

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama