Přesně před 30 lety se ve dvě hodiny odpoledne uzavřely volební místnosti a Češi i Slováci s napětím čekali, jak dopadnou druhé svobodné volby po pádu komunismu. Někteří tehdy asi ani úplně přesně nevěděli, do jakých všech orgánů vlastně volili - po režimu zde zbyla složitá struktura Federálního shromáždění, kam se volilo do Sněmovny lidu a ještě Sněmovny národů. K tomu pak probíhaly volby do České i Slovenské národní rady.
Každý ale věděl, o co jde. Revoluční étos prvních svobodných voleb z roku 1990, kdy šlo především o to, aby široká hnutí odstavila od moci komunisty, byl pryč. Ač to mnohým revolucionářům bylo líto, přišel čas na klasickou parlamentní demokracii a hrálo se o to, který ideový proud bude nejsilnější.
Ač dnes hájit Václava Klause staršího je již prakticky nemožné, v roce 1992 se zasloužil o republiku. Po neúspěšném pokusu přetvořit Občanské fórum v klasickou stranu rychle založil novou politickou sílu, která již nebyla pro všechny, ale jen pro určitou voličskou skupinu. Nabízela pravicový program a byla natolik přitažlivá, že vedle sebestředného předsedy stále zbylo dost místa i pro další zajímavé osobnosti té doby.
Úspěch ODS v roce 1992 definoval v dobrém i špatném celou další dekádu. Donutil opozici, aby se nespokojila jen s pár procenty voličské přízně, ale aby vybudovala další třicetiprocentní konkurenci. Tou se stala ČSSD Miloše Zemana. A ač se Klaus postupně začal více a více starat o kult své osobnosti než o dokončení transformace republiky, klíčový podíl na rychlém zavedení klasického stranického přetlačování s dostatečně silnými stranami v demokratické soutěži mu upřít nelze.
Že to celé mohlo dopadnout mnohem hůře, koneckonců dosvědčuje i to, kdo podobně přesvědčivě jako ODS v českých zemích vyhrál před třiceti lety na Slovensku: Vladimír Mečiar v čele HZDS.
Normalizační thatcheristé
Ty volby vlastně ani neměly být. První svobodné hlasování se odehrálo v roce 1990, takže Občanské fórum a Veřejnost proti násilí měly vládnout na všech mocenských úrovních až do roku 1994. Čím dál ostřejší česko-slovenské spory ale vyústily mimo jiné i v to, že začal růst význam a moc národních vlád, které za komunismu byly jen nepříliš podstatným přívažkem. V českých zemích takto úspěšně premiéroval Petr Pithart.
V bilančním rozhovoru pro Aktuálně.cz před časem připomínal, proč se vlastně přelomové volby v roce 1992 vyhlašovaly: "Asi se s tím jako s kuriózním unikátem jednou dostaneme do poznámek pod čarou v historických pracích o pádu komunismu: totálně vítězící Občanské fórum si samo o své vůli zkrátilo mandát, čili vládu, na polovinu. Už jsem to vysvětloval. Šlo o nešťastnou, omylnou obsesi Václava Havla, který si myslel, že nechce být prezidentem nejdříve vůbec, pak ne více než dva roky. Proto se zkracovaly i mandáty zákonodárců a funkční období vlád. Lituji toho moc."
Po vyhlášení výsledků toho přesně před třiceti lety Pithart a další čelní představitelé OF litovali ještě více. Jejich odpověď na vznik ODS se jmenovala Občanské hnutí. To sice disponovalo mnoha známými ministerskými tvářemi, ale schytalo volební debakl. Získalo jen čtyři procenta hlasů a nedostalo se do žádného ze zastupitelských sborů.
Vše zlé ale pro něco dobré. Byl to jasný důkaz, že ideově neukotvená hnutí, které jasný program nahrazují osobní oblíbeností jednotlivců, jsou již v politické přetlačované bez šance.
Co přesně ale v roce 1992 nabídl Klaus voličům, také není úplně jednoduché popsat. Volební program Svoboda a prosperita tehdy zazářil - jasný příklon k Západu, promyšlená transformace, jasné ideové ukotvení. Není divu, že bezmála dva miliony lidí to pochopily jako tu nejkratší cestu do dobré budoucnosti.
Při podrobnější analýze ale počáteční identita ODS představuje jeden velký unikát. Prezentovala se jako konzervativní strana, ale navazovala na hodně vzdálené vzory - především thatcheristickou Británii či hayekovský klasický liberalismus. Z české tradice dokázala přijmout jen několik málo osobností, třeba Aloise Rašína.
Nejasný byl i deklarovaný "rozchod s minulostí". Strana razantně odmítala komunistické dědictví a viděla ho dokonce i v mnoha polistopadových politických projektech, které Klaus označoval za "třetí cesty". Nicméně v některých regionech tvořila tou dobou stranu až pětina bývalých komunistů. A dlužno dodat, že Václav Klaus ani nijak nepřekypoval horlivostí při odčiňování rudého bezpráví, což bylo dobře patrné zejména u restitucí.
Velmi přesně tento paradox občanských demokratů, v jehož rámci se mnozí normalizační komunisté mohli přes noc stát přesvědčenými thatcheristy (a ještě si nárokovat morální převahu), shrnula historička Adéla Gjuričová: "Za problémy současnosti může historická diskontinuita způsobená komunismem; 'komunistický režim' je démonizován, zatímco tázání po mechanismech fungování socialistické diktatury potlačeno; úloha předlistopadové opozice je vzhledem ke svému spojení s reformními komunisty zlehčována; ovšem ani takový pardon udělený celé společnosti, mnohem obecnější a rozsáhlejší než ten listopadovo-prosincový, ze kterého ODS opakovaně obviňuje Václava Havla, není překážkou pro užívání radikální rétoriky polistopadové očisty. Obraz rozchodu s minulostí to umožňuje."
Sociálnědemokratický premiér Klaus
Historiky ještě čeká spousta práce, aby popsali, jak vedle nejrůznějších postkomunistických liberálních, nacionálně-konzervativních či socialistických nabídek mohla zrovna v Česku zvítězit ta hayekovsko-thatcheristická.
Vysvětlení se nejspíše bude skrývat v častém rozporu mezi politikou slova a činu. Ač si Klaus zjednával pozornost neohroženou a až neurvalou obhajobou trhu bez přívlastků, jeho reálné kroky mířily dosti jinam. Po prvotní rychlé liberalizaci, kdy se kotvou ekonomiky stal pevný kurz koruny a české země díky tomu nezažily žádný dlouhodobý poryv inflace, se verbální pravičák Klaus stal v praktických ohledech ryze sociálnědemokratickým premiérem.
Cílem vlády byla co nejnižší nezaměstnanost, vysoká rovnost v důchodech, zákaz deregulace nájemného a bankovní socialismus, který financoval vzmáhající se podnikání. S tím by neměla problém ani mnohá z těch stran, které Klaus pod praporem individualistické touhy po štěstí v roce 1992 na hlavu porazil.
Zužovat volby z roku 1992 na jasné vítězství ODS (a porážku OH) by ale bylo chybou. Nejen Klaus, ale celá země se díky nim naučila celkem šťastně také koaličnímu vládnutí. Tříkoalice tvořená lidovci a Občanskou demokratickou aliancí (ODA) se pak na dlouho stala přijatelným vládním vehiklem, který má na jednu stranu většinu ve sněmovně, na druhou je ale stále ještě alespoň trochu akceschopný.
Vklad postnormalizačních lidovců není třeba přeceňovat, ale vklad nejmenšího partnera - ODA - je naopak nedocenitelný. Ministrana konzervativních křesťanských intelektuálů se zasloužila o mnohé institucionální změny, od restitucí přes nezávislost centrální banky až po alespoň trochu slušný průběh počátku privatizace.
Dopadlo to dobře
Jak je tedy možné chválit výsledky voleb 1992, když nová vláda vzápětí učinila spoustu přešlapů a rétorika Václava Klause se neustále rozcházela s jeho činy? Protože tak už to v transformaci bývá. Že to dopadlo nakonec velmi dobře, je možné dokázat dvěma způsoby. Jedním je hledání dalších silných konkurenčních politických příběhů. A ty nebyly. Občanské hnutí vyhořelo. Jedinou další silnou stranou byl Levý blok, kam se ukryli komunisté. Další strany nedokázaly se svou sociální, liberální, konzervativní či nacionalistickou nabídkou oslovit více než šest procent voličů.
Že "báječná léta s Klausem" nakonec nebyla z počátku 90. let tak špatná, ukazuje i srovnání s okolními postkomunistickými zeměmi. Slovensko se oddělilo a vstoupilo do své nové státnosti pod vládou nebezpečného autoritáře Vladimíra Mečiara. V Maďarsku zvítězilo v roce 1990 konzervativní Maďarské demokratické fórum, ale už v dalších volbách v roce 1994 se k moci vrátily staré kádry pod vedením posledního komunistického ministra zahraničí Gyuly Horna. V Polsku se v roce 1991 do Sejmu dostalo 29 stran a započala éra vratkých menšinových kabinetů, kterou ukončila až premiérka Hanna Suchocká, jež ale při tom musela opřít i o Polskou stranu milovníků piva. I zde to skončilo velmi rychle návratem postkomunistů k moci, a to pod vedením Aleksandra Kwaśniewského.
Ne, Česko přes všechny omyly transformace opravdu nedopadlo špatně. Ač to lidé u uren 5. a 6. června 1992 určitě ještě netušili, zvolili si po revolučním vzepětí jedinou již plně stranickou vládu v postkomunistické střední Evropě, která obratem neselhala. To není vůbec málo.
