Sotvakdy jsme v historii USA viděli tak rychlou a tak kardinální změnu postoje amerického prezidenta v zásadní zahraničně-politické otázce.
Ještě minulý čtvrtek byl syrský prezident Bašár Asad pro Bílý dům politikem, který může zůstat. O týden později Donald Trump nařídil proti režimu Bašára Asada raketový úder.
Co se mezitím stalo?
Úterní útok chemickými zbraněmi proti civilnímu obyvatelstvu podle Donalda Trumpa, jak uvedl ve středu, šel nejen "daleko za červenou, ale mnohé, mnohé další čáry".
Šlo o jasný odkaz na hrozbu, kterou vůči Asadovi v roce 2012 vznesl prezident Barack Obama. Když ale Asad o rok později v roce 2013 Obamovu "red line" překročil, zůstala hrozba nevyplněna.
V roce 2013 za to Donald Trump tehdejšího prezidenta Baracka Obamu ještě pochválil. Sám jej na Twitteru (jak jinak!) tehdy vyzval, ať si střelný prach ušetří na jiné cíle.
Jenže to byl ještě soukromou osobou. V loňské předvolební prezidentské kampani se však už ucházel o nejvyšší úřad země, pod který kromě jiného spadá vrchní velení ozbrojených sil Spojených států.
A právě Obamova nesplněná hrozba vůči Asadovi se stala pro prezidentského kandidáta Trumpa vděčným terčem.
Právě na tom Trump svým voličům ilustroval, jaký úpadek prestiže a respektu Spojené státy ve světě měly utrpět. Z tohoto pohledu byl úder proti Asadově armádě, který prezident Trump schválil ve čtvrtek večer, vlastně nevyhnutelný.
Nechtěl-li se on sám vystavit hodnocení, jímž předtím častoval svého předchůdce Obamu. Nechtěl-li být politikem, jehož hrozby nemají ani váhu papíru, ze kterého svá varování čte.
Jenže i tak je Trumpovo rozhodnutí překvapivé. V jeho dosavadních plánech byl Bašár Asad přípustným, trpěným zlem.
V celé kampani a rovněž po nástupu do Bílého domu Trump jasně říkal, že jeho prioritou v Sýrii bude takzvaný Islámský stát. Ve svém scénáři Trump počítal s možnou pomocí Ruska a připouštěl, že Bašár Asad zůstane u moci.
59 tomahawků, vystřelených na syrskou vojenskou základnu, ale oba tyto předpoklady teď rozstřílelo na padrť. A nabízí se tak, možná trochu cynická, ale nevyhnutelná, otázka: Stálo to Donaldu Trumpovi za to?
Odpověď hledejme uvnitř Bílého domu. Ale ani tak ne u samotného prezidenta, jako spíše v jeho bezprostředním okolí.
Zprávy o použití chemických zbraní v Sýrii se v úterý v amerických médiích sešly s informacemi o tom, že z vedení Trumpovy Rady pro národní bezpečnost byl odvolán šéfporadce Bílého domu Steve Bannon.
Časově to byl souběh náhodný, významově ale důležitý.
Steve Bannon je v Trumpově okolí ústředním proponentem ideologického zázemí, z kterého čerpala a na kterém i nakonec zvítězila celá kampaň.
Amerika se musí dát dohromady, postarat se v prvé řadě sama o sebe. O svoji pracující bílou třídu, která byla v minulých letech bita i na tom, že USA se nepromyšleně a nesmyslně angažovaly ve světě.
Trump oznámil, že u něho bude "Amerika na prvním místě".
Tedy "America First", což je koncept, který se v zahraniční politice odkazuje na izolacionistický proud, který do poslední chvíle (až do útoku na Pearl Harbor) tvrdil, že 2. světová válka není problém USA.
V pojetí Trumpova týmu mělo jít spíše o ortodoxní "real politiku". Přísně až cynicky definovat vlastní úzké zájmy a pro jejich splnění se spojit s tím, koho lze aktuálně využít.
Hlavním představitelem konceptu "America First" byl a je právě Steve Bannon. A svoji výjimečnou vlivovou pozici v Trumpově okolí potvrdil, když se po příchodu do Bílého domu protlačil do vedení Rady pro národní bezpečnost. A to například na úkor šéfa tajných služeb či náčelníka generálního štábu.
Nevíme, zda by Bannon schvaloval úder proti Asadovi. Možná ano. Jeho odchod z bezpečnostní rady je však důležitým signálem přeskupení akcentů a sil v Bílém domě. Návratem k normálu.
O otázkách národní bezpečnosti USA rozhodují lidé, kteří ji předtím celý svůj profesní život měli v popisu práce. Poradce pro národní bezpečnost generál H. R. McMaster přivedl do rady zpět právě ty, pro které tam kvůli Bannonovi předtím nebylo místo.
Trumpův úder na syrský režim tedy nepřišel jen proto, že Donald Trump by si musel zachovat tvář politika, jehož slova mají váhu.
Jde o signál obecnějšího a zásadnějšího posunu v zahraničně-bezpečnostní politice jeho Bílého domu.
A v tomto smyslu není ani náhoda, že finální rozkaz vydal americký prezident před tím, než se pak v Mar-a-Lago setkal s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem.
Jedním z témat jejich summitu je americké přesvědčení, že Čína musí uplatnit svůj vliv na Severní Koreu, která provokuje jadernými zbraněmi. Jinak by Spojené státy, jak Trump o uplynulém víkendu řekl Financial Times, mohly jednat samy.
A 59 tomahawků, které dopadly na syrskou vojenskou základnu, je docela silným argumentem, aby Peking vzal tuto možnost vážně.
