Je dobrým pravidlem americké mediální scény, že několik měsíců po prezidentských volbách vyjdou knihy, které shrnou a analyzují, co a jak se odehrálo. Ten čas přišel právě nyní, v posledních týdnech vyšlo najednou hned několik titulů, které se ohlížejí za loňským soubojem Joea Bidena a Donalda Trumpa.
Ale tady už veškeré zažité pořádky končí. Zatímco v minulosti se více těchto titulů vždy věnovalo vítězi voleb, tentokrát se autoři soustřeďují na toho, kdo prohrál. Námětem většiny čerstvě vydaných titulů je Donald Trump. A to nejen jeho předvolební kampaň, která se prolínala s posledním rokem jeho prezidentství, ale také to, co se dělo po dlouhém listopadovém volebním dnu a napínavé noci, kdy se ukázalo, že Trump neobhájil Bílý dům.
Ještě v průběhu sčítání hlasů Trump vyhlásil, že skutečným vítězem je on, protože volby byly podle něho zmanipulované. Tuto lež o "podvodu" a "ukradených" volbách pak opakoval tak dlouho, až se jeho příznivci letos 6. ledna rozhodli vzít americkou demokracii do svých rukou a zaútočili na Kongres, který právě zasedal, aby definitivně potvrdil Bidenovo vítězství.
To vše je dobře známá historie, ke které teď ovšem knižní tituly přidávají zajímavé "šťavnaté" detaily. Například novináři listu Washington Post Carol Leonnigová a Philip Rucker ve své knize I Alone Can Fix It: Donald J. Trump´s Catastrophic Final Year tvrdí, že vojenští velitelé se po volbách vážně obávali, že Trump by mohl zatáhnout armádu do pokusu o vojenský převrat. "Mohou to zkusit, ale zatraceně se jim to nepovede. Nemůžete to udělat bez vojska. Nemůžete to udělat bez CIA a FBI. My jsme ti chlapíci se zbraněmi," cituje kniha náčelníka generálního štábu generála Marka Milleyho.
O knihovnu nestojím, do důchodu nejdu
Donald Trump teď sice všechny tyto informace popírá, novináři si podle něho prostě vymýšlejí, ale pozoruhodné je, že většině z nich pro jejich knihy poskytl rozhovor a s některými z nich se bavil opakovaně. Což platí i o Michaelu Wolffovi a jeho knize Landslide: The Final Days of the Trump Presidency. A z jednoho z těchto osobních rozhovorů s Trumpem si Wolff navíc odnesl přesvědčení, které zároveň vysvětluje, proč Trump stále zaměstnává americké novináře, publicisty i politology zdaleka více, než by se na poraženého prezidenta, který neobhájil Bílý dům, normálně vůbec slušelo.
"Proč jsem si jistý, že Trump bude v roce 2024 kandidovat na prezidenta," nadepsal Wolff před několika dny svůj názorový text pro New York Times. Wolff píše, jak se při jednom rozhovoru Trumpa zeptal, zda plánuje vystavět svoji prezidentskou knihovnu. "V žádném případě, v žádném případě, v žádném případě!" popisuje novinář Trumpovo odmítavé "odfrknutí".
Wolff z toho vyvozuje, že myšlenka na politický důchod, kdy se bývalí prezidenti USA baví právě tím, že si vystaví svoji prezidentskou knihovnu, je Trumpovi zcela cizí. Podle Wolffa by Trump ani nebyl sám sebou, kdyby se nechtěl vrátit do Bílého domu. "Slyšte budíček," upozorňuje Wolff všechny, kdo by snad o Trumpově rozhodnutí znovu kandidovat pochybovali, že Trump je "vždy připraven vrátit tvrdší úder, než sám schytal, obvinit všechny, jen ne sebe, umlčet veškeré pochyby silou svého hlasu, vzít si, co věří, že mu patří, a přivlastnit si veškerou možnou pozornost." A proto je Wolffovi "naprosto jasné", že Trump chce být znovu prezidentem.
Konzervativní komentátor Bret Stephens, který také píše pro New York Times, není tak úplně přesvědčen, zda lze v případě Trumpa brát jeho nezájem o prezidentskou knihovnu jako důkaz, že chce zůstat v politice. "Můžeme si to vyložit i tak, že Trumpa prostě vůbec nezajímá nějaká budova napěchovaná dokumenty, které nikdy nečetl, a plná prostor, které nemůže pronajmout vládě," míní Stephens, podle kterého je navíc už "na samotném názvu Trumpova knihovna něco hodně podivného".
Už jen obraz ve zpětném zrcátku
Od Stephense jde samozřejmě o sarkastický šťouchanec. Ale faktem je, že Donald Trump je prvním prezidentem americké moderní historie, který se po odchodu z Bílého domu snaží klíčově ovlivňovat americkou politiku, který se stále cítí být ústředním lídrem své strany a který nechává otevřenou možnost, že v roce 2024 znovu ve volbách zaútočí na Bílý dům.
A pokud se podíváme na celonárodní politický terén USA, tak zatím si Trump může věřit. Přes 70 procent republikánských voličů si podle průzkumu myslí, že loňské prezidentské volby neproběhly férově. Před dvěma týdny na konferenci sdružení amerických konzervativců (CPAC) v neformálním průzkumu Trump bezkonkurenčně vyhrál jako ten, koho by konzervativci chtěli za kandidáta do voleb 2024.
Jenže to zároveň není celý obraz. Už je přece jen cítit, že Trump ztratil svůj prezidentský megafon, kdy byl jako prezident nonstop, 24/7, titulním hráčem na scéně. To už neplatí a speciálně pro Trumpa, který si udělal z Twitteru svébytný komunikační kanál s veřejností, je teď navíc mimořádně citelné, že byl od sociálních sítí odstřihnut. Výsledkem je, že nyní si musíte Trumpa v americkém mediálním prostoru už sami trochu aktivně vyhledávat, než že by ten prostor zcela ovládal a naplňoval. S přibývajícím časem to může být stále větší handicap.
Ještě důležitější ale je, že jsou už i vidět příznaky Trumpova slábnoucího politického vlivu. Zcela zřejmé je to - i když pro samotné americké voliče méně důležité - v americké zahraniční politice. Republikáni v Kongresu už nemusejí být rozpačití z Trumpovy zvláštní záliby v autokratech, jako je Vladimir Putin, Nemusejí se dohadovat, jaký bude příští Trumpův krok vůči Číně nebo Severní Koreji, zda to bude vyznání lásky, či naopak vyhrožování "peklem a ohněm", nebo úplně nějaký jiný kotrmelec.
Nemusejí v Kongresu přijímat rezoluce, které - v reakci na Trumpovy výhrůžky, že USA opustí NATO - naopak ubezpečovaly svět, že to by republikáni nikdy nedovolili. V zahraniční politice se republikáni od Trumpa prostě už odstřihli, v mnohých ohledech s úlevou osvobodili. Neboli, jak před pár dny napsal bývalý Trumpův poradce pro národní bezpečnost John Bolton v listě Wall Street Journal, na tomto poli "je pan Trump stále více už jen mizejícím obrazem ve zpětném zrcátku".
Je možný "trumpismus" bez Trumpa?
Na domácí politické scéně Trump už také zaznamenal první porážky ze svých "vlastních řad", od republikánů. Trump se projektuje jako "kingmaker", který určuje, pro koho je v Republikánské straně místo a kdo musí z kola ven. Tento týden, v doplňovacích volbách do Kongresu v Texasu, ale kandidátka, kterou Trump v kampani veřejně podpořil, prohrála. Je to sice zatím ojedinělý případ, ovšem jedno patrně naznačil.
Na celoamerické scéně je Trump pro republikánské voliče jasně vůdčí osobností. Ale tam, kde jde už o zcela konkrétní, praktické zájmy v jejich volebním okrsku, tam, kde je prostě "bližší košile než kabát", dají přednost svému vlastnímu rozumu. A do budoucna je otázkou, zda se někdo takový, kdo by převzal "trumpismus", ovšem bez samotného Trumpa, neobjeví i jako jeho vyzyvatel v celonárodním měřítku, v případném souboji o prezidentskou kandidaturu.
Ohledy na praktickou politiku, kterou nedokáže přehlušit ani Trumpem skandované veto, se promítly i do jeho druhé aktuální prohry. Opoziční republikáni a Bidenovi demokraté se tento týden v Senátu dohodli na nadstranickém návrhu investic do obnovy americké infrastruktury. Je to těžce vytepaný kompromis, z kterého vypadla celá Bidenova "zelená agenda", prezidentem původně požadovaná částka se snížila na třetinu. Nyní má cenovku 1 bilion dolarů, přičemž polovina z toho bude ještě přesunuta z jiných, už dříve schválených výdajových programů.
Jenže i tak je to zdaleka více, než co dokázal Donald Trump. Ten už v kampani 2016 avizoval, že jako prezident obnoví americkou infrastrukturu. Jenže jako prezident se pak nedokázal dohodnout nejen s demokraty, ale ani s republikány. Svými neočekávanými názorovými obraty naopak jakýkoliv možný "deal" de facto sabotoval, i když si to sám ani nemusel uvědomovat.
Nyní se ovšem Trump už zcela záměrně, aktivně a veřejně snaží torpédovat možnou infrastrukturní shodu v Senátu. Republikány v Senátu označuje ze zrádce, kterým republikánští voliči nikdy neodpustí, že "dopřáli radikálním levicovým demokratům jejich úžasné velké vítězství".
"Republikánští voliči ani lidé této země nikdy nezapomenou jejich jména," vyhrožuje Trump republikánským senátorům. A přesto se ve stočlenném Senátu ke všem padesáti demokratům ve středečním hlasování, které otevřelo cestu k možnému schválení zákona, přidalo i sedmnáct republikánů. Možná se jim to opravdu vymstí, možná ale ne.
We’ve reached a historic deal on infrastructure, folks. The Bipartisan Infrastructure Deal is the largest infrastructure bill in a century. It will grow the economy, create good-paying jobs, and set America on a path to win the future.
— President Biden (@POTUS) July 28, 2021
Voliči nevidí levici, ale lepší silnice
V podobě, jak je návrh investic nyní postaven - kdy peníze půjdou do dopravní infrastruktury, do obnovy vodních řadů a také na zavedení vysokorychlostního internetu na americkém venkově -, má totiž podporu většiny americké veřejnosti. Trump straší radikální levicí, avšak i mnozí republikánští senátoři od svých voličů patrně slyší a v průzkumech veřejného mínění konkrétně vidí něco jiného.
Lepší dálnice, opravené mosty, pitnou vodu bez příměsi olova ze starého potrubí… A k tomu navíc příslib, že zde vznikne pěkná řádka nových pracovních příležitostí. Sice přechodně, ale dost dlouho na to, aby to vydrželo přes jedno až dvě volební období.
To vše se počítá a to vše teď pro zmíněné republikánské senátory platí víc než sice stále dunivý, ale v tomto případě už ne tak silný, jako spíše dutě znějící hlas Donalda Trumpa.
Republikánská strana nyní bezesporu zůstává stranou Donalda Trumpa. Rozšířil její základnu, loni dostal o 11 milionů hlasů více než ve volbách 2016. A kdyby teď kandidoval, dostal by je znovu, nebo ještě více. Ale Trumpův vliv a reálná politická síla mohou erodovat rychleji, než on sám věří. Už jsou zde viditelné praskliny.
