Čínští cenzoři mají v těchto dnech práce nad hlavu. Po téměř třicet let, od masakru v roce 1989, se snaží vymazat jméno Liou Siao-poa z povědomí čínské veřejnosti. Jeho čtvrteční smrt, v nemocnici pod policejním dohledem, tedy de facto ve vězení, však vyvolala takovou vlnu emocí na čínských sociálních sítích, že internetová policie nestačí mazat nejrůznější narážky a kamuflované projevy smutku a vzdoru.
V zahraničních médiích mimo kontrolu Oddělení propagandy ÚV KS Číny spustila smrt nejznámějšího čínského vězně svědomí a laureáta Nobelovy ceny míru lavinu článků a komentářů. Byla to paradoxně právě zavilá snaha čínských úřadů umlčet jednoho nepohodlného intelektuála, která z něj učinila globální celebritu.
Masakr a charta
Liouův život a politický odkaz formovala dvě základní data: 1989 a 2008. Studentské demonstrace na náměstí Tchien-an-men na jaře 1989 ho zastihly v New Yorku, kde nadějný literární vědec působil jako hostující profesor na Kolumbijské univerzitě. Do Číny se stihl vrátit právě včas, aby se připojil ke studentům na náměstí a zahájil na jejich podporu protestní hladovku. Během vojenského zásahu v noci na 4. června vyjednal s armádními veliteli bezpečný odchod studentů z náměstí a zachránil tak několik desítek, možná stovek lidských životů. Ke krveprolití a střelbě do civilistů pak došlo hlavně v přilehlých ulicích.
Postřílení studentských vůdců přímo u Pomníku revolučních hrdinů na náměstí Tchien-an-men by představovalo pro čínské vedení další nesmazatelnou skvrnu u domácího obyvatelstva. Liou je tohoto symbolického stigmatu ušetřil, to však Pekingu nezabránilo, aby ho uvěznil v následných čistkách. Od té doby byl prakticky neustálé jednou nohou v kriminále.
Liouův střet s režimem kulminoval v roce 2008, kdy se stal jedním ze spoluautorů Charty 08. Dokument se inspiroval československou Chartou 77 a v zásadě požadoval, aby se čínská komunistická vláda řídila svými vlastními zákony, počínaje ústavou, která formálně zaručuje celou řadu práv a svobod, jež jsou ale v praxi pošlapávány. Čínská vláda přislíbila před konáním olympijských her v Pekingu v létě 2008 větší svobodu projevu a požadavky Charty 08 nezněly v tomto kontextu až tak troufale.
Tím spíše překvapila tvrdá reakce. Olympijské hry měl režim úspěšně za sebou a finanční krize z téhož roku ho vedla k závěru, že Západ je skutečně jen papírový tygr a mezinárodní závazky není třeba brát tak vážně. Řada signatářů byla pozatýkána a Liou samotný nakonec odsouzen v roce 2009 k neuvěřitelným jedenácti letům žaláře.
Absurdní trest za nenásilné politické projevy však zase vedl k mobilizaci mezinárodní veřejnosti. V roce 2010 byla Liouovi udělena Nobelova cena míru za obhajobu lidských práv a demokracie. Reakce Pekingu byla opět hysterická: nedovolil cenu převzít nejen Liouovi, ale preventivně zabránil ve vycestování i komukoliv dalšímu, kdo by snad mohl cenu převzít v zastoupení. Lioua tak při oficiální ceremonii reprezentovala prázdná židle. Obrat "prázdná židle" byl na několik let vymazán z čínského internetu.
Finanční rezervy a drsná realita
Z čínského internetu může čínská vláda vymazat, co chce, ale Liouův osud začal nabírat mnoho symbolických asociací; ty zatím ani čínská cenzura blokovat nedokáže. Pro Peking je nepříjemná zejména paralela s Carlem von Ossietzkym, německým pacifistou, jemuž zabránil v převzetí Nobelovy cenu míru nacistický režim v roce 1935. Toto srovnání se dále prohloubilo Liouovou smrtí; Ossietzky byl na smrtelné posteli převezen z koncentračního tábora do nemocnice pod dohledem gestapa.
Tak jako se snažil kontrolovat Liouův život, pokusil se čínský represivní aparát kontrolovat i jeho smrt. Ve snaze zabránit mu do poslední chvíle ve veřejném projevu ho odmítl propustit i na smrtelném loži. Tím se však sám staví do nelichotivého srovnání s nacistickým Německem, jež ho bude do budoucna pronásledovat více než cokoliv, co by mohl Liou pronést jako svá poslední slova.
Pekingu se možná časem podaří zaretušovat u domácí i mezinárodní veřejnosti, že umořil nositele Nobelovy ceny míru ve vězení. Shodou okolností připadlo na den před Liouovou smrtí první výročí verdiktu mezinárodního tribunálu v Haagu o nezákonnosti čínské expanze v Jihočínském moři. I tento rozsudek vypadal zprvu pro Čínu jako PR katastrofa. Po roce se Pekingu podařilo systematickým tlakem potlačit zmínky o verdiktu i u takových entit, jako je Evropská unie (kde příslušné rezoluce pravidelně blokují Maďarsko a Řecko).
Část veřejnosti je s vidinou čínských finančních rezerv ochotna zavírat oči před drsnou čínskou realitou. V našich krajích dokonce části politické scény právě tato drsná realita imponuje. V této souvislosti je dobré připomenout, že Lioua inspirovaly při formulaci Charty 08 stejné ideály, které přinesly svobodu i této zemi. Českou republiku pojí s Čínou i jiné svazky než Tvrdíkovy obchodní komory a Zemanova strategická partnerství. Které z nich převládnou, ovlivní nakonec i další směřování této země.
