reklama
 
 

Ustupování ulicím u nás a ve Francii. V Rusku a v Číně to neřeší, ulice nemají

7. 12. 2018 12:45
Politologická literatura hovoří o takzvaných bezuličních režimech, jejichž urbanisticko-mocenské uspořádání pouliční protesty samo o sobě vylučuje.

Ulici se neustupuje, shrnula MF Dnes titulkem na první straně svůj rozhovor s prezidentem Milošem Zemanem o oslavách 17. listopadu a dalších záležitostech.

Ustoupil ulici, oznámily stejné noviny na stejném místě o několik dní později, že Emmanuel Macron po protestech žlutých vest couvá ze své ekoreformy.

Kdo chce, může ty dva titulky číst, jako že si spolu povídají, ale o to nejde. Důležitější je zaznamenat, že ulice znovu vstoupila do politického pojmosloví.  

Koneckonců, naprostá většina "kaváren" se nenachází nikde jinde než na "ulicích", takže jedno s druhým bytostně souvisí.

Miloš Zeman, který jinak na pražskou ulici, natož do kavárny, nevystrčí ani nos, v interview chrabře prohlásil, že "není Edvard Beneš, aby ustupoval tlaku hulákajícího pražského davu". (Příměr s Benešem patrně míří k únoru 1948, kdy ovšem churavá hlava státu ustoupila hlavně nátlaku Gottwalda a Stalina a "hulákající" a zdaleka nejen "pražský" dav byl spíš koloritem než hybným momentem komunistického převratu. Což nonsens paralely s demonstracemi 17. listopadu 2018 podtrhuje.)

"A ten, kdo nedokáže akceptovat, že prohrál ve volbách, si nemůže osobovat právo být soudcem české společnosti. Ostatně Praha je jen deset procent české populace. Kromě toho je řada slušných Pražanů, kteří v těch ulicích se řvoucím davem nebyli." Poslední věta je obzvlášť epesní, něco mezi Milošem Jakešem a Miroslavem Štěpánem a třicet let starými Televizními novinami. Potud Zeman v MF Dnes na téma protistátních živlů.

Na ustupování a neustupování ulicím existuje v politických manuálech léty propracovaná metodika.

Jsou dvě základní polohy. Státník může buď říkat, že ulici se neustupuje, anebo naopak, že je třeba naslouchat hlasu lidu. Oba postoje lze mixovat, ale klíčové je vyhmátnout ten správný okamžik, kdy je potřeba bystře přepnout z jednoho módu do druhého. Takový Ceausescu ho prošvihnul a špatně skončil.

Tradice ustupování ulicím, a koneckonců to dosvědčuje i ten titulek o Macronovi, je pestrá především v demokratických režimech.

Kdežto v diktaturách, když se na to podíváme podrobněji, dokonce v tomto směru nepanuje tradice žádná. Protože v diktatuře, která trvá, se ulici neustupuje z principu nikdy; a kdyby noviny na titulní straně napsaly "ustoupil ulici", zároveň tím nechtěně oznámí, že diktatura skončila. (A ve druhém vydání by vyšel titulek, že prezident se rozhodl naslouchat hlasu lidu.)

Takhle daleko to v moderních stabilizovaných společnostech samozřejmě nemůže dojít. Otázka ustupování nebo neustupování je jen teoretická, jelikož tu v první řadě nejsou žádné ulice. Politologická literatura hovoří o takzvaných bezuličních režimech, jejichž urbanisticko-mocenské uspořádání nějaké pouliční protesty samo o sobě vylučuje.

Když známý ochránce lidských práv Lev Ponomarjov na sociálních sítích vyzývá k účasti na nepovoleném shromáždění "Za naše a vaše děti", nedostane se z Facebooku na ulici, nýbrž před moskevský soud a na 25 dní do vězení. Titulek Ustoupil ulici je tím pádem vyloučený.

V čínské hi-tech diktatuře se toho na ulici dá provozovat ještě méně a proměňuje se význam samotného ústředního pojmu. Jde spíš o to, jak se usmívat do pouličních kamer, takže jestli někdo ustupuje ulici, tak je to občan, a ne politik. Kromě toho je řada slušných Pekiňanů, kteří místo řvaní na náměstí Nebeského klidu raději sbírají kredity řádného chování. Má to KSČ pěkně vymyšleno. Ustupovat není čemu, proč, ani kam.

autor: Jan Lipold | 7. 12. 2018 12:45

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama