Tak dlouho Andrej Babiš tvrdil, že žádný lockdown nepřijde, až jsme se jej přes noc dočkali. Omezení volného pohybu osob, uzavření obchodů a minimalizace sociálních kontaktů jsou bohužel nezbytné, protože jsme tak dlouho mistrovali ostatní, až si zase jednou můžeme zařvat: "Góól, sme majstri Európy!" Jen je to nyní bohužel branka vlastní a vyhráli jsme mistrovství v covidu - "hru", v níž 11 milionů dezorientovaných hráčů aktuálně vede zcela tragický trenér.
Vládní komunikace je tak strašná, že naše podvědomí - jako vždy ve chvíli velké a neznámé nejistoty - se uchyluje k ztotožnění s něčím, co už známe a co už proběhlo: tedy bez překvapení k jarní koronavirové vlně.
Je to ale bohužel analogie mylná. Teď čelíme úplně jinému číslu nakažených, ohrožených i mrtvých. K dispozici máme vyčerpaný zdravotnický systém a zmatenou vládu, která dlouho odmítala naslouchat expertům a teď není ani veřejnosti schopná vysvětlovat své kroky.
Zato postrádáme, co nám nechybělo na jaře - důvěru ve společnosti a hlavně horizont celé té kalvárie.
Tragický pan profesor
Že vláda promarnila čas k postupnému zpřísňování opatření, které by nás uchránilo mnoha mrtvých i nynější všeobecné karantény, je nyní už zřejmé. Asi již i premiérovi, protože slyšet od něj dvakrát za sebou na jediné tiskovce slova "omlouvám se" patří k jevu srovnatelně vzácnému, jako je konjunkce Slunce, Jupitera a Marsu.
Méně jasné však je, jakou katastrofou se stal nástup toho, který od nás měl na poslední chvíli odvrátit to nejhorší. Profesor Prymula je ve funkci přesně měsíc a při vší úctě k jeho odborným kvalitám i armádním frčkám předvádí naprostou manažerskou tragédii.
Nastoupil se slibem "dramatického zlepšení komunikace", ale konal se pravý opak. Nejprve se epidemiolog snažil vir donutit k šíření jen ve středu a pátek, kdy chtěl vyhlašovat nová opatření. Pak několik týdnů dezorientovaně sliboval nesplnitelné - jako je například plošné testování. A pak se stalo to nejhorší možné - objevil Twitter.
V nemocnicích umírají lidé a nejvyšší krizový manažer má nyní okouzlení patnáctiletého dítěte, které zjišťuje, že čím více je na sítích osobní, tím je z toho více lajků. Takže už třeba víme, že poslouchá Leoše Mareše. Jednomu se pak s virem hned žije tak nějak radostněji.
Příkladem naprosté imploze vládní komunikace jsou pak poslední dny. V sobotu ministr vyhlásil v deníku Právo, že vláda nechystá zpřísňování opatření a zaměří se na jejich vyhodnocení. Pak následovalo několik dnů již tradičních náznaků v médiích, ze kterých nikdo nic nechápe, ale vždy se o trochu více začne bát. A ve středu je schválen lockdown.
Plukovník bez artilerie
Tohle musí skončit. Premiér má kolem sebe dost šikovných marketingových profesionálů, měl by je tedy nyní požádat o jasnou krizovou komunikaci: což znamená především přestat leštit těžce poškozenou image premiéra fotkami mrkvového cupcaku a ministra zdravotnictví zbavit závislosti na sociálních sítích.
Potřebujeme jednoduchý plán, co se kdy kde zavírá nyní a jak se to může změnit při zpřísňování či naopak uvolňování restrikcí. Například Irové, kteří uzavírají ekonomiku ve stejný čas jako my, nám ukazují, že jedna přehledná tabulka je pro uklidnění veřejnosti více než kanonáda nesrozumitelných tiskovek a freestylu ministra na sociálních sítích.
Už by asi bylo vhodné ministra zdravotnictví nechat na pokoji - přece jen se nepochybně snaží, je také nepochybný odborník. Bohužel to ale není možné. Špatná komunikace je ještě jeho menším hříchem. Po měsíci od nástupu je totiž bohužel možné říci, že je především špatným manažerem koronavirové krize.
Plukovník Prymula stále mylně vychází z toho, že zavelí a všichni splní rozkazy. Že nepředstavil hodnověrný plán, jak se s podzimní vlnou vypořádat, není nějaký omyl a šlendrián, je to schválně. Sám to v pondělí potvrdil: "Jakmile se odrazíme od vrcholu a půjdeme dolů, tak tento plán představíme." Zjevně v ministrovi vítězí voják nad racionálně uvažujícím epidemiologem.
Plán opatření s jasným horizontem, který by vzbuzoval důvěru, přece není možné vyhlásit až po první vítězné bitvě s virem, je naopak jejím předpokladem. Takto se zbytečně ona první vítězná bitva odkládá, protože není podporovaná artilerií důvěry od veřejnosti. Vidíme proto, jak cíle vlády ztrácí svou důvěryhodnost, ještě než jsou náležitě upřesněny, a nakonec nejsou hodny ani těch tweetů, co ministr různě pouští ven a zase maže.
Jen za minulý měsíc bylo takových vyhlášení více než dost - bez jakékoliv opory v datech a modelech se nejprve nechávaly otevřené školy, pak zavíraly, a už když se vyhlašovalo znovuotevření základek 2. listopadu, bylo jasné, že jde o nesplnitelný slib.
Nyní si mylně namlouváme, že lockdown je nejhorší možné řešení, ale když už tu je, vše je jasnější. Není to pravda. Nejrůznější data včetně kontinuálního průzkumu našeho chování Životběhempandemie.cz ukazují, že jsme si od jara bohužel nevytvořili rezistenci na vir, ale na požadované restrikce.
Jestli je nyní nějaká evropská země na hraně absurdního stavu, že lidé neuposlechnou omezení, ani když už jich umírají stovky, je to právě Česko. Mylně považujeme ukřičené demonstranty ze Staroměstského náměstí za partu šílenců - ve skutečnosti zastupují mnohem větší počet lidí, kteří byli bez ochranných pomůcek vystaveni nezodpovědnému mnohaměsíčnímu politickému, "expertnímu" a bohužel i mediálnímu blábolení o chřipečce a rouškách jako symbolu totality.
Jedna karanténa, dva plány
V jak tragické situaci nyní jsme, neznačí jen počty nakažených a mrtvých. Ještě horší je snad fakt, že nevíme, co je cílem aktuální uzávěry. Plukovník Prymula věren své mylné představě, že nejprve je potřeba protivníka porazit v poli a až pak dojednávat podmínky kapitulace, nám tvrdohlavě odmítá říct, k čemu nás má aktuálně vyhlášená hibernace ekonomiky dovést.
Zploštit křivku a stlačit reprodukční číslo na 0,8 totiž samo o sobě vůbec nic neznamená. Je třeba umístit na horizont i nějaký finální stav, jak se v této republice bude žít třeba kolem Vánoc. O tom se ovšem nikdo z vlády nechce s občany natlakovanými mnoha druhy nejistoty bavit.
V podstatě se nabízejí jen dvě základní alternativy.
Buď je cílem jako na jaře vyhladovět vir tvrdým lockdownem. Dobrá, to by znamenalo minimálně měsíc hodně drsného poškození ekonomiky. A co pak? Zase vše uvolnit a stylem brzda-plyn dojet k třetí karanténě někdy na jaře? To snad už ne. Proto je již nyní nutný plán, jak dál pečlivě balancovat rozvolňování. Ten ovšem neexistuje.
Nebo je cílem krátký lockdown, který pomůže dostat se s počtem nakažených a vážných případů na taková čísla, aby to zdravotnický systém zvládl i bez spartakiádních lehátek v Letňanech? To ovšem zase znamená připustit si větší počet obětí, jak ukazuje například švédská cesta. A i v tomto případě potřebujeme jasný plán, protože při vyšších číslech nákazy roste i nebezpečí rychlého přetížení zdravotnického systému. Ani takový plán ale zatím nikdo nepředstavil.
Jednu z variant ale nakonec budeme muset zvolit. Jiná možnost není. Vybrat si musí vláda na základě odborného posouzení. Teprve až tuto nelehkou volbu učiní, pak na zvolený cíl lze co nejvhodněji navázat kurzarbeit, ošetřovné a další pobídky a pomoci, protože každý z plánů si žádá trochu něco jiného.
Není možné ale jen tak vyhlásit karanténu a myslet si, že se tím náš problém vyřeší.
Po lockdownu musí následovat detailní plán - jak obnovit důvěru a jak s její pomocí obnovit Česko, aby zvládlo souboj s virem.
