Putin už podruhé během jednoho roku haraší zbraněmi u hranic s Ukrajinou a Joe Biden se už podruhé v osobním rozhovoru snažil zjistit, oč Vladimiru Vladimirovičovi přesně jde a co chce za to, aby dal pokoj. V Ženevě se v červnu odehrálo setkání naživo, tento týden na dálkové lince Bílý dům - Kreml.
V každém případě je ale už zcela zřejmé, že Bidenova výchozí strategie, kdy se s nástupem do Bílého domu snažil Putinovi vyjít vstříc, aby se už nemusel Ruskem dále příliš zabývat, nefunguje.
Vstřícnost je v Putinových očích slabostí a s nadsázkou bychom teď Bidenovi mohli poradit, aby si vzal k ruce Obamovy paměti Země zaslíbená, chce-li se vyvarovat dalších nemilých překvapení. Demokratický předchůdce současného nájemníka Bílého domu v knize zachytil svoji prezidentskou kampaň a první tři roky působení v nejvyšším úřadě.
A už bez nadsázky: Biden samozřejmě nic číst nemusí, u většiny z toho, nač Obama vzpomíná, jako viceprezident osobně byl. Kniha je ovšem vedle Obamova skvělého psaní pozoruhodná ještě tím, že čtenář rychle získá dojem, jako by někdejší prezident nevzpomínal, ale popisoval žhavou současnost.
Marné varování od Václava Havla
Fakt, že pražské nakladatelství Argo knihu vydalo (ve výborném překladu Martina Svobody) s ročním zpožděním, vůbec nevadí. Působí to spíše jako výhoda. Pokud bychom si Obamovu prezidentskou kariéru představili jako film, pak ta současná Bidenova stále silněji připomíná remake původní verze.
Bez ohledu na to, co si o Obamově politice myslí, musí mu čtenář jedno nechat: nesnaží se zpětně nic retušovat. Vysvětluje, proč a jak se rozhodoval. A i když sám může být - a nejspíš i je - přesvědčen, že jednal správně, jeho otevřenost dává dost prostoru, aby kdokoliv mohl dospět k jinému závěru.
Demonstrovat to lze na příkladu Ruska. Na první osobní setkání s jeho tehdejším prezidentem Dmitrijem Medveděvem dorazil Obama do Evropy v dubnu 2009 (tři měsíce po nástupu do Bílého domu) s jednou "nejvyšší prioritou", jak píše - toužil dosáhnout obnovení smlouvy START o kontrole jaderných zbraní, jež měla brzy vypršet. Rusko ovšem také mělo, vzpomíná Obama, svůj vlastní prioritní zájem: "chtělo, abychom přehodnotili rozhodnutí Bushovy vlády vybudovat v Polsku a České republice ochranný raketový systém".
Obama prý nebyl ochoten raketovou obranu zahrnout do vyjednávání a uvědomoval si také, že "Polákům a Čechům jde o vojenskou přítomnost Američanů na jejich území" coby "pojistku proti ruskému zastrašování". Ale jak zároveň konstatuje, "pravdou bylo, že jsme už myšlenku pozemní raketové obrany v Evropě - aniž by o tom Rusové věděli - přehodnocovali".
Václav Havel, s kterým se Obama před návratem zpět do USA setkal, ho upozornil, že "anexe gruzínského území" z léta 2008, "je jen nejzřetelnějším příkladem, jak se Putin snaží země v celém regionu zastrašovat a vměšovat se do jejich záležitostí". "Bez americké pozornosti," cituje Obama slova Václava Havla, "svoboda tady i v celé Evropě uvadne."
Obama Havlovi poděkoval, ale pak se zařídil po svém. Evidentně už byl předem rozhodnut. Možná i Havlovo varování chápal, ale měl prostě jiné politické cíle a zájmy. Na podzim 2009 pak jeho lidé české straně oficiálně oznámili zrušení plánu na vybudování protiraketového štítu. A v dubnu 2010 pak Obama s Medveděvem v Praze podepsali smlouvu Nový START.
Jak se nenechat skřípnout
Následovalo snížení americké vojenské přítomnosti v Evropě. Na jaře 2013 odjely ze základny v Německu poslední tanky Abrams. Už o rok později, po anexi Krymu a bojích na Ukrajině, ale Obama ze svého pohledu na Moskvu rázem vystřízlivěl.
Bidenova ruská trajektorie je podobná. Smlouvu Nový START, která měla letos znovu vypršet, obnovil okamžitě po příchodu do Bílého domu. S Putinem se dohodl rovnou na celou pětiletku. A letos v létě dal - přes všechny bezpečností námitky Ukrajiny, Polska, Pobaltí a dalších zemí střední a východní Evropy - de facto zelenou plynovodu Nord Stream 2.
Sám v té chvíli nejspíš netušil, jak rychle bude muset své rozhodnutí přehodnotit. Pokud vpadnete na Ukrajinu, varoval tento týden Putina, plynovod nebude zprovozněn. Stejně jako před ním Obama, i Biden nejdříve v dobré víře odbrzdil kremelský vlak, aby následně tahal za záchrannou brzdu. Rozdíl je jen v tom, že byl nucen to udělat mnohem dříve než jeho předchůdce.
Co už jsme jednou viděli, sledujeme také v případě Afghánistánu. I pro Obamu se tamní konflikt stal válkou bez východiska, již toužil ukončit, ve výsledku ji ale nakonec nechtíc eskaloval.
"Hele, šéfe, asi se po tomhle městě motám už moc dlouho, ale jednu věc poznám jasně: když se tihle generálové snaží přitlačit nového prezidenta ke zdi," cituje Obama slova svého tehdejšího viceprezidenta, když na něj čerstvě po nástupu do Bílého domu vojenští velitelé naléhali, aby co nejdříve navýšil americký kontingent v Afghánistánu.
"Nedovolte jim to, nenechte se skřípnout," varoval tehdy Biden svého šéfa. Jenže Obama, který sám za sebe, jak popisuje v knize, těžko hledal smysl a důvod, proč v Afghánistánu zůstat, svůj souboj s vojáky prohrál. Biden to nechtěl opakovat, nehodlal se "nechat skřípnout". Zatvrdil se ale vůči vojákům natolik, až vůbec nebral na vědomí jejich varování, že Afghánistán se sesype jako dům z karet. Obamu v očích Američanů poškodilo, jak sám píše, že z Afghánistánu odejít nedokázal. Biden se začal letos v srpnu propadat v průzkumech za to, jak bezhlavě odtamtud utekl.
Už Obama tušil, co Biden teď s Čínou zažívá
"Pokud má nějaká země do budoucna zpochybnit americkou převahu na světové scéně, bude to Čína," vzpomíná Obama v knize na své přesvědčení, s nímž přijel na jaře 2009 na summit G-20 v Londýně. Už tedy přinejmenším tušil, co se blíží. Jeho protějškem byl ovšem Chu Ťin-tchao. "Nevýrazný muž mezi šedesáti a sedmdesáti," který, jak ho dále popisuje Obama, "neměl pověst nějak zvlášť silného lídra".
Mohl tak s Pekingem jednat z pozice ekonomicky i politicky silnější, demokratické země. "Buďto Čína nabere nový směr, nebo budeme muset přistoupit k odvetným opatřením," varoval tehdejšího čínského prezidenta, že Bílý dům už nebude tolerovat "manipulaci měnou a další nepoctivé praktiky".
Z dnešního pohledu je ale podstatnější poznání, jež si tehdy odnesl z diskuse se šanghajskými studenty. Prý během ní pochopil, že pro tyto mladé lidi je "čínský autoritářský kapitalismus - díky hospodářskému úspěchu - přijatelnou alternativou k liberalismu západního střihu".
"Palčivě" si proto uvědomil, že chce-li tuto generaci, "nejen v Šanghaji, ale napříč celým rozvojovým světem", získat na svou stranu, musí ji umět přesvědčit, že "americký pluralistický systém založený na lidských právech pořád dokáže dostát příslibu lepšího života".
Joe Biden má jako prezident obdobnou rétoriku. Jenže se nyní už ani tak nesnaží přesvědčovat rozvojový svět, jako spíš své vlastní spoluobčany. O tom, že americký systém stále dokáže zaručit funkční demokracii a prosperující ekonomiku. Že obstojí v soutěži s Čínou.
Jenže Bidenovým protihráčem dnes není nevýrazný Chu Ťin-tchao, nýbrž Si Ťin-Pching. "Nejdůležitější pro mezinárodní vztahy v nadcházejících padesáti letech bude, aby Čína a USA našly způsob vzájemného soužití," uvedl prezident Si před třemi týdny během videorozhovoru s Joem Bidenem. Neboli můžeme se domluvit, ale jen jako rovný s rovným. Vy jste oslabili, my posílili. Éra americké nadřazenosti a lektorování je minulostí.
Prokletí vzoru F. D. Roosevelta
První díl Obamových prezidentských pamětí končí v polovině roku 2011. Už tehdy vládl vnitropoliticky výrazně oslaben, legislativně paralyzován. Ještě totiž nebyl ani dva roky v úřadě, když jeho demokraté během voleb do Kongresu ztratili většinu ve Sněmovně reprezentantů.
Bidenovi velmi reálně hrozí, že jej potká příští rok na podzim totéž. Ba co hůř, ztratit může i Senát. Z jednoho pohledu je to trochu mimo jeho moc, stejně jako to platilo za Obamy. Historicky je pravidlem, že prezidentská strana po převzetí moci v prvních volbách do Kongresu ztrácí, jde jen o to jak silně.
Obama nicméně otevřeně přiznává, v čem si on a jeho demokraté za prohru mohli sami. Prosadili sice důležité body své agendy, v prvé řadě reformu zdravotnictví. Než se k tomu ale dopracovali, předvedli se před americkou veřejností jako vnitřně rozhádaný spolek, v němž těžko hledá společnou řeč liberální křídlo s tím středovým.
To druhé tehdy reprezentoval senátor Joe Lieberman. Obama jeho hlas nutně potřeboval, a ten si proto na prezidentovi neváhal vynutit řadu úprav v návrzích reforem. "Aktivisté na levici mohli vyletět z kůže", ale Lieberman, píše Obama, "si mohl diktovat podmínky".
Reforma prošla, ovšem mezi některými demokraty to podle Obamy "posílilo dojem, že s nepřáteli zacházím lépe než se spojenci a k progresivistům, kteří mi dopomohli k prezidentskému úřadu, se obracím zády".
V obecné veřejnosti to pak posílilo názor, že celá reforma je podezřelá, že nejspíše nepřináší nic dobrého, když od ní sami demokraté dávají ruce pryč. "Volby neprokázaly, že byl náš program chybný," píše Obama. A na vysvětlenou dodává: "Prokázaly jen to, že jsem - ať už z nedostatku talentu, mazanosti, osobního kouzla, nebo přízně osudu - nedokázal tak jako kdysi F. D. Roosevelt sjednotit národ ve jménu věcí, které jsem pokládal za správné."
Biden ve svém inauguračním projevu také akcentoval sjednocení. A rovněž si vytyčil úkoly, které jsou přirovnány k agendě F. D. Roosevelta. Roli Joea Liebermana pak v jeho příběhu plní senátor Joe Manchin. A legislativu, již teď drží progresivní křídlo v šachu, představují mohutné investice do rozšíření sociálního a zdravotního zabezpečení, do školství a do zelené agendy.
Zákon nakonec asi také spatří světlo světa. Jenže v této zcela klíčové zápletce je zároveň Bidenův současný remake Obama původního filmu opravdu hodně, přímo strašidelně podobný. Veřejnost je už opět podezřívavá, negativně naladěná a za zlé to má ve většině prezidentovi. Obamova Země zaslíbená není ani tak varováním, co by mohlo nastat, ale spíše už předpovědí, co bude následovat.
