Protože je covidová krize globální katastrofou, bylo by nejúčinnější čelit jí globálními zbraněmi - spojenými silami, souhrou všech, kterých se dotýká. Jenže v praxi začíná vítězit přesný opak, jak názorně ilustrují aktuální problémy s rozdělováním vakcín.
Očkování mělo být hlavní zbraní proti nové nemoci. Vzhlížely k němu všechny státy světa, které kvůli pandemii trpí ekonomicky i sociálně. Proto také na vývoj vakcín přispěli všichni, kdo mohli. Rychlost, s jakou se očkovací látky podařilo vyvinout, bere dech. Na čem se jindy usilovně pracovalo dlouhé roky, zvládla světová věda díky bezprecedentní mezinárodní spolupráci za pár měsíců.
Vakcína byla v této fázi velkou ideou, která spojovala. Ale jen do chvíle, než se stala výrobkem, zbožím a předmětem obchodu. Z léku na nemoc tu najednou máme příčinu celoplanetární zlé krve.
Špagety a morální hazard
Nedostatkové věci probouzejí i v jindy docela klidných a empatických lidech sobce. Stačí vzpomenout, co se na jaře různě po světě dělo kvůli droždí, toaletnímu papíru nebo špagetám. A když se hraje o vakcínu, která má moc ochránit člověka před nemocí, bezohlednost jen graduje, jak právě můžeme pozorovat.
Vůbec přitom nejde jen o problém "malé" České republiky. Prakticky všude na světě se očkovací látka, která měla být široce dostupnou globální medicínou, stala exkluzivní komoditou pro ty, kteří se umějí postarat.
V Evropě je jí málo, ale v Británii dost, stěžuje si například německý ministr zdravotnictví Jens Spahn a žádá nápravu. Argumentuje, že když Brusel poskytl britské společnosti AstraZeneca na výrobu látky 336 milionů eur, měl by za to dostat své.
Zatím nevíme, zda jsou za momentálním nedostatkem vakcíny jen dočasné výpadky v některých výrobních provozech, nebo čachry s distribucí. Nervy už ale tečou, závod zemí s časem běží naplno, spěchá se. A opět, jako v této pandemii už tolikrát, k tomu pomáhá informační inscenace věci: všechny ty žebříčky a čísla, kdo je první, kdo uprostřed a kdo na chvostu. Jde o velké peníze i o politické body, protože všichni věří, že vakcína pustí lidi z domova zpátky do společenského života a otevře závory radikálních uzávěr. Místo koordinované spolupráce tu tak máme soutěž utrhni, co můžeš.
Podle původních plánů by celkem miliarda lidí z 92 nejnuznějších zemí planety měla k očkování proti covidu získat přístup v rámci solidarizačího programu Světové zdravotnické organizace. Ta ale už dnes varuje, že vakcína na chudší státy nezbude. Mluví proto o morálním hazardu bohatých. Ti zase u sebe doma podezřívají z morálního hazardu firmy, jež vakcíny vyrábějí, protože je pak prý přednostně dodávají tam, kde je to pro ně nejvýhodnější. A všechny nás nakonec pohoršuje morální hazard "VIP občanů", kteří si příslušnou injekci umí zařídit mimo pořadníky.
Voják se stará, voják má
Zimní očkovací hysterie je sice na první pohled stejně směšná jako jarní křečkování mouky a rýže, ve své podstatě je ale samozřejmě mnohem vážnější. Ohrožuje zdraví lidí, snižuje důvěru, že politici jsou schopni usměrňovat obchodní zájmy velkých firem, a vrací globální problém na lokální úroveň ve stylu pořekadla voják se stará, voják má!
Evropská unie zkraje společnými nákupy vakcín demonstrovala, jak užitečným nástrojem může v globální krizi být, když dokázala za mnohem méně peněz zařídit mnohem více muziky pro všechny. Její úvodní ladný souzvuk se teď ale mění ve stále disharmoničtější akord, který kazí dojem z prvotního úspěchu. V běhu za imunizací celých společností je přitom každé zaškobrtnutí bráno jako osudový pád, jež dává za pravdu těm, kdo říkají, že je vždy lepší, když si stát pomůže sám bez ohledu na ostatní.
Covidová pandemie je ostrou zatěžkávací zkouškou státních systémů, stejně jako jejich schopnosti sdílet společný civilizační rámec, bez něhož si svět neporadí ani s virem, ani s dalšími hrozbami, jež plynou například ze změn klimatu či masové migrace.
Civilizace sdílení zatím vzniká jen velmi obtížně a často docela neochotně. I "my" pozdní doby - zdá se - má své pevné hierarchie: 1. my firma, 2. my stát, 3. my globální společenství. Když se civilizaci sdílení nedaří ve vztahu k relativně málo ničivému viru, naděje na to, že se to kdy podaří vůči ohrožení ekosystémů, opravdu není velká. Naléhavě potřebujeme pochopit, že globální kabát je dnes důležitější než nažehlená a krásná lokální košile, protože bez něj se i ona brzo roztrhne. Kdo z nás je toho ale schopen?
