Zvláštní, jak se Vánoce udržely. Po tisíciletí se v tuto dobu slavily náboženské svátky. Ale u nás se o sto šest slavily i za komunistů, kteří tvrdili s Marxem, že "náboženství je opium lidstva". A slaví se vesele dál i v době spotřební. Znamená to, že i sekulární, nenáboženští čeští občané jsou někde, nějak věřící? Že to bez náboženství, bez nějaké víry prostě nejde? Není to nakonec tak, že nejsekulárnější národ v Evropě (Češi) je ten nejvíce náboženský, protože si i v dobách hluboké nevíry (rozuměj křesťanské nevíry) udržel tak základní, prastarý náboženský rituál, jako je slavení Vánoc?
Není žádným tajemstvím, že Vánoce prapůvodně souvisejí s oslavou zimního slunovratu. Ten se dnes datuje k 21. prosinci. Lidé odpradávna vítali prodlužující se den jako návrat životodárného slunce. Křesťanské Vánoce jsou spojeny s 25. prosincem, což byl v antickém Římě den, kdy byl slaven "sol invictus", neporazitelný bůh slunce. Méně známo už je, že náboženství, jež následovala po sobě, jež se navzájem vytlačovala, používala zcela běžně data, na která byli obyvatelé zvyklí, staré svátky "přehodnocovala" a dávala jim nový význam. Náboženství mezi sebou takto "debatovala", posouvala staré významy jinam. (Podobně potom komunisté "přehodnotili" data z první republiky, kupříkladu 28. říjen se stal Dnem znárodnění.)
Bůh s rozmazanými obrysy
Křesťané na Vánoce slaví narození "Syna Božího, Ježíše Krista". Syna člověka, jak také Ježíše nazývají. Není znám den, kdy se narodil, Ježíšovy faktické kontury jsou záměrně rozmazané, aby si ho žádná křesťanská denominace nemohla přivlastnit; datum 25. prosince je zvoleno zřejmě jako debata s antikou: Ježíš je pro křesťany to "pravé slunce".
Debata jde do hloubky. Zatímco antická božstva byli jacísi zázrační, nebeští králové nadaní často podivnými choutkami a zlomyslností, ale od lidí zásadně oddělení, jejich osud nesdílející, Ježíš je od první chvíle v biblickém podání vykreslen naprosto opačně. Jeho rodiče jsou zjevně chudí, lůzři, řekli bychom dnes, pro které se ani nenajde pořádné ubytování v hospodě. Proto spí se zvířaty ve chlívě. To je dodnes srozumitelný obraz: bída, chudáci, žebrota. Kdybychom použili moderní termín - sociálně vyloučení občané.
Ale debata s jinými náboženstvími pokračuje dál: narozený syn Boha musí mít plínky, to znamená, že se počůrává a pokakává: Bůh, který vyměšuje a nemá na pořádný hospodský pokoj. Bůh, jehož rodiče se jdou na příkaz císaře poslušně účastnit sčítání lidu. To je tedy výměna božstva! Jak víme, tato biblická představa Boha velmi krutě vrcholí bičováním a popravou na kříži. Ježíš, křesťanský Bůh, nemá s jinými božstvy naprosto nic společného. Není to mocnář, který shůry trestá, ale je v bibli představen Bůh, který se za lidi obětuje a vyzývá: Následujte mě. Rozuměj: Následujte mě touto cestou, cestou oběti a kříže.
V dějinách religionistiky naprosto ojedinělý, nenormální zjev. A jeho následovníci? Jeden z nich si říká "blázen pro Krista", přesně v duchu Ježíšově, s plným vědomím, jak těžko přijatelné je Ježíšovo učení, Ježíšovy nároky.
Má tenhle "ubohý Bůh", který se narodil lůzrům, ještě něco společného s našimi Vánocemi? S těmi kufry aut narvanými, nabitými krabicemi s dary? Nemá.
Křesťanství chamtivých děvek
Jistě, v kostelech se káže podle bible, hrstka věřících, hrstka lidí, kteří věří ježíšovsky a kterých je "jako soli", jen špetka, chápe Vánoce jako svátky narození Boha do světa, přiznání se Boha k člověku a ke všem jeho malérům, chybám, hříchům, nevěrám, mýlkám. Chápe narození pokakávajícího se Ježíška jako součást "dějin spásy". Vánoce pro věřící nejsou věci, ale víra. Většina to tak ale samozřejmě nemá a nechce mít.
Pro většinu křesťanství dnes splývá s církvemi a církve nyní vyhlížejí jako chamtivé, nenasytné děvky, které si "v době krize" (která u nás de facto neexistuje, ale to nevadí) hodlají ukrajovat miliardy, brát miliardy, někteří neváhají vykřiknout "krást miliardy" ze státního. - K tomu snad jediná nabídka: počkejme, co s těmi penězi a majetky církve udělají, jestli je sekulárně, po našem prožerou, nebo jestli je použijí na pomoc lidem trpícím, mizerným, nedostatečným.
Ale co naše Vánoce? Jsou výrazem víry? Věří nějak, v něco česká většinová společnost? Není těžké odpovědět, stačí se dívat kolem sebe. Vánoce jsou jistě svátek. O slunovrat nejde, dneska ubývání a přibývání světla moc nevnímáme, máme přesvětleno, trpíme "světelným smogem", přecpáváme se světlem, pro samé zářivky a halogenky a ledky už nevidíme hvězdy nad svými hlavami, už nevidíme tajemné noční nebe. Kdepak slunovrat, o nic takového dávno nejde. Ve městech střídání ročních dob a podobné "přežitky" lidé vnímají jen hrubě, pokud vůbec.
Jde o věci. Vánoce jsou svátky věcí, dárků. Nákupů. V lepším případě svátky našich výrobků - uštrikovaných svetrů, sesmolených básní, amatérských obrazů nebo po doma vyrobených psích bud. Ale každopádně jsou to svátky nás, my jsme v centru, naše dobrota, štědrost, naše přetvářka, naše rodina - Vánoce jsou přece považovány za "rodinné svátky", takže psychologové a psychiatři mají napilno, neboť rodiny spolu často neumějí být a svátky dopadají tragicky.
Věci se staly lidmi
Vánoce jsou prostě svátky nás a našich věcí. Už ani ne "konzumu", protože my se věcem silně, do hloubky přizpůsobujeme, podléháme jim, sami sebe zvěcňujeme, bez věcí (třeba bez chytrého telefonu) jsme ztracení a sami sobě cizí.
Křesťanské Vánoce mají význam přesně opačný - v centru pozornosti je podivný, oplenkovaný Bůh ve chlívě, v místě, kam bychom ani nejhoršího nepřítele neuložili, a který ve třiatřiceti skončí neslavně popraven na kříži. Bůh otec daruje lidem svého jediného syna. Všecko je postaveno na hlavu. Ne my, ne naše milované věci, ale Bůh, který se lidem dává. Nějaké balíčky pak nejsou potřeba, nezachrání nás.
Pro (nejen) českou většinovou societu jasně platí: Vánoce jsou stále dál náboženské svátky, jsou výrazem naší aktuální víry, našeho moderního náboženství. Bohem jsme si sami, člověk věří v člověka. Ideální by bylo mít v jesličkách sebe jako mimino v povijanu. Zároveň ale platí, že se čím dál víc zvěcňujeme, že se stáváme "věcmi", "svými věcmi", tomu věříme, jako věci se spravujeme a opravujeme. - Vánoce byly opět "přehodnoceny", jen neznáme přesné datum, kdy se to stalo, protože modernita je "tekutá", jak se dnes říká, a když je tekutá, nedá se přesně určit termín změny, její hrana.
Pro nepříliš významnou menšinu křesťanů či kristovců jsou Vánoce stále dál obdobím, kdy si pomocí náboženských úkonů různého druhu připomínají, že něco dostali - dar Boha od Boha. A pokoušejí se ho nějak přijmout do svých životů. Jak sami říkají: nejde to pochopit, jde v to jen věřit.
