Proč se zdá, že tolika lidem v Česku nevadí vláda pevné ruky?
Dobře, dnešní doba přeje utahování šroubů. Ale co když Čech si tu vládu pevné (či pevnější) ruky musí někdy protrpět stejně jako předtím řada jiných národů? A jestli tomu tak je, nenastala ta doba právě nyní?
Vidíme samé regulace, omezení, zpřísňování, bariéry a současně i nebývalou koncentraci moci. Ten, kdo jí utrhl největší kus, si stojí v dějinách nezávislého Česka opravdu dobře: pevnou rukou sevřel nejen to, co mu nabídly výsledky voleb, ale i to, co volič přímo neovlivnil: třeba kontrolu části tisku. Přičemž naopak to ovlivňování evidentně funguje: na voliče tisk nepochybně vliv měl, můžeme se bavit jen o míře ovlivnění. Ale to všechno volič věděl, a přesto volil; a nejspíš by i dnes volil podobně. Takže podle průzkumů je současný premiér nejpopulárnějším politikem a jeho hnutí stále (s přehledem) nejsilnější. Je to mocné kouzlo moci, ale také z něj plyne, že si ty utažené šrouby nemalá část Čechů evidentně přeje.
Podobně je tomu i u prezidenta, který byl znovu zvolen, přestože si respekt vynucuje často jen vydíráním a silou. Což se obojí může zdát překvapivé a v našich moderních dějinách nové: na rozdíl od jiných svébytných národů Češi vlastně vždy čelili těm, kteří si zakládali jen na moci a prosazovali ji na úkor jiných. Nyní si ovšem takové svobodně zvolili a stále jim (mnozí) vyjadřují podporu.
Řeknete, že i Češi měli vládce a politiky, kteří si respekt vynucovali, kteří vládli jen strachem; měli svého Klementa Gottwalda nebo Gustáva Husáka. Ale nebylo to tak úplně z jejich svobodné vůle, země byla ovládána z Moskvy; regule byly pokřivené a pravidla nerovná už od války, tedy před únorem 1948, počátkem komunistické diktatury. Neboť to, k čemu se zraky Čechů vždy upínaly, to je první republika se svými chybami, ale s relativní svobodou a důvěrou. Ale také s T. G. Masarykem, který předznamenal typ osobnosti, o kterých si svět myslel, že je Češi milují, protože jsou (ti Češi), na rozdíl od jiných národů, demokraté srdcem. Namátkou: T. G. Masaryk, Jan Masaryk, Alexander Dubček a Václav Havel. Všichni čtyři demokraty byli, Češi je opravdu milovali, nejspíš proto, že intuitivně cítili, že "to myslí dobře", i když ne všichni byli úspěšní. (I v tajemníkovi KSČ Dubčekovi veřejnost viděla idealistu a slušného muže, možná naivně.) Ale jedno mají dnes společné: zdá se, že na všechny čtyři Češi více či méně zapomněli.
Až dosud se opravdu mohlo zdát, že Čech si cení svobody: nerad se podřizuje cizí autoritě, bouří se a platí to už od časů husitů, legionářů a vůbec všech odbojářů, kteří vytvořili pilíř podpírající celé české minulé století. Že Čech bývá demokratem jaksi od přírody. Že v Praze neplatí, co napsal Pražan Franz Kafka: "…mezi lidmi je svoboda až příliš častým klamem."
Obdobím vlády pevné ruky z vlastního rozhodnutí si přitom prošly i mnohé civilizované země a některé docela nedávno: příkladem budiž sousední Slovensko, jehož velká část obyvatel svého času podlehla kouzlu Vladimíra Mečiara; dobře, řeknete, je to jiný příběh, ale o soustřeďování moci do jedněch rukou se v něm píše hned v první kapitole.
Kouzlo moci je uhrančivé: stejně jako kouzlo slibů tam, kde mnoho věcí nefunguje. Když se budoucí italský diktátor Benito Mussolini chystal na cestu do Říma, vypadalo to, že vlak bude mít zpoždění. "Požaduji, aby vlak odjel naprosto přesně. Od nynějška musí všechno fungovat dokonale," řekl tehdy a ta věta se později objevila i v historických příručkách: protože v tom je to kouzlo, kdo by nechtěl, aby vlaky jezdily včas? Kdo by chtěl žít v nepořádku, když je tu někdo, kdo nabízí pořádek? V chaosu a v nepřehlednosti se rodí touha po pořádku a přehlednosti.
Z toho nutně plyne, že v nedávných letech zřejmě nebylo Česko spravováno nejlépe a z toho se zrodila ona touha, které mnozí z Čechů stále nerozumí a která mnohé stále překvapuje. Nebo je to jen tak, že každý si musí projít vším; dobrým i špatným; a Češi zatím tenhle příběh o vládě pevné ruky z vlastního rozhodnutí shodou okolností či krátkého běhu vlastních dějin vynechávali?
Ostatně zatím ještě pořád jde jen o tendence a směrování; protože okolnosti (!) - členství v EU, ekonomika a mezinárodní situace - nám přejí a (doufejme) přát budou. Což ovšem nejsou slova na uklidněnou, naopak: připomínkou, že Češi jsou národem se slabostmi jako jiní, a kdyby nebylo těch okolností (!), tak si klidně zvolí toho, kdo jim zajistí přesně jedoucí vlaky, aniž by přemýšleli nad tím, co se stane potom, až všechny vlaky začnou přesně jezdit. Pak se člověk najednou přestane dívat na hodinky a rozhlédne se kolem. A třeba se nebude stačit divit…
