Poslanci po mnohaměsíční přetlačované schválili takzvaný lex Dukovany. Nenechme se ale mýlit názvem. Zákon o nízkouhlíkové energetice je sice důležitý, rozhodně to ovšem není řešení všech problémů kolem výstavby nového jaderného zdroje.
Z mnoha sporných věcí zodpověděl jen dvě, vlastně jednu a půl. Jednoznačným rozseknutím skončil dlouhý klinč vlády a opozice, kdo je a kdo není bezpečnostní hrozbou. Nejprve opozice dotlačila vládu k vyloučení čínského zájemce. Po kauze Vrbětice bylo jasné, že pryč musí i ten ruský. Poslanci nyní dlouho blokovanou normu odkývali, senátoři k tomu přilepí dle dohody stopku pro východní mocnosti a sněmovna to pak už jen potvrdí. Většina koaličních i opozičních zákonodárců navíc bude tak výrazná, že i prokremelský Pražský hrad rychle pochopí, jak zbytečné by bylo prezidentské veto.
Další odpověď, či spíše půlodpověď dává zákon na to hlavní, co řeší - jak bude stát za předem stanovenou cenu vykupovat elektřinu z nových bloků. Jde ale jen o konstrukci mechanismu, jak přesně to dopadne na spotřebitele, bude ještě předmětem mnoha sporů.
Pro oslavu nad vyloučením Rosatomu z tendru bychom tedy neměli zapomínat na to podstatné: zůstala nám tu vůbec soutěž, ze které může relativně rychle a za rozumné peníze vzejít bezpečný jaderný zdroj?
Každý by asi rád řekl ano, ale zatím to vypadá, že odpověď je spíše opačná.
Soutěž pro jednoho
Otevřená soutěž na něco tak technologicky složitého, drahého a reálně i geopoliticky potenciálně výbušného, jako je jaderná elektrárna, měla smysl jen za jediného předpokladu: že se zájemci o klíčovou a prestižní výstavbu v srdci Evropské unie do sebe bez milosti pustí a český stát na jejich střetu vydělá.
Jenže to po vyloučení Rusů a Číňanů padá. Co dává smysl geopolitický, nemusí už dávat ekonomický. Reálně tu zůstal jediný zájemce, který umí reaktor s výkonem do 1200 MW postavit - severoamerický Westinghouse se svým výrobkem AP 1000. Společnost má za sebou navíc referenční stavby v regulačně podobně náročném prostředí, jako je to evropské - v USA.
Dál už je to trochu loterie. Francouzi i Jihokorejci jsou jistě technologicky skvělí partneři, ale stále dohání skluz z mnohaletého jaderného spánku, který na čas pohltil celý Západ. Francouzská EDF vychází z projektu EPR 1600, a aby člověk poznal, že je to číslice o dost vyšší než požadovaných 1200, nemusí být zrovna jaderný fyzik. Firmě také chybí reference - ze staveb Olkiluoto či Hinkley Point C jsou spíše strašidelné zámky.
Příběh Kepco/KHNP je podobný - Jihokorejci vychází z projektu APR 1400, i zde nějaký ten výkon přebývá a k dispozici rovněž není ideální referenční stavba.
Nikdo neříká, že Francie a Jižní Korea nemohou vše dohnat, než se v Dukovanech poprvé kopne do země. Ale v této chvíli tomu soutěž opravdu neříkejme.
Česká státní jaderná banka
Dalším problémem zůstává financování projektu. Vláda ví, co chce - dostat cenu někam k 50 eurům za megawatthodinu. Jak jí ale dosáhnout, jasné stále není. Přijatý lex Dukovany je v tomto ohledu jen hrubou stavbou, teď je třeba doprojektovat zbytek domu.
Zde jsme spoustu času bohužel ztratili tím, že se Andrej Babiš mnoho let odmítal doučit byť i jen elementární věci k této dost složité investiční akci.
Jeho legendární výkřik z volební kampaně 2017 nikdy neomrzí svou arogancí, neznalostí a nebezpečností: "Už dávno jsme měli stavět blok v Dukovanech a je to triviální. Ale lidé ve vládě, kteří nikdy nepodnikali, tomu nerozumí. Nedali příkaz ČEZ a řekli, vemte Dukovany, strčte to do dceři, oceňte to a udělejte soutěž. A ČEZ si to klidně může zafinancovat, 110 miliard není problém. Můžeme hledat strategického partnera, jsou to triviální podnikatelské operace."
Teprve po letech mu okolí bylo schopno vysvětlit podstatu fiaska při dostavbě Temelína a Babiš konečně pochopil, že vláda musí polostátnímu gigantu ČEZ dát garance, a to nejen na samotnou stavbu, ale i vůči minoritářům.
Takže nakonec zcela otočil, aby elektřina pro jeho voliče byla ve výsledku co nejlevnější. Původně se alespoň 30 procenty na financování měl podílet ČEZ, nyní Babiš už porůznu trousí, že vše nakonec zatáhne stát, miliarda sem, miliarda tam, to už v současném rozvratu veřejných financí nic neznamená. Je ovšem s podivem, že právě na tomto bodě opozice netočí vládu dnes a denně.
Babiš se z Česka chystá de facto udělat obří jadernou banku, která přes 200 miliard půjčuje na dost rizikovou stavbu. Ani nevíme, zda Česká státní jaderná banka dává úvěr na 30, 40 let, nebo - jak už to v těchto končinách často bývá - na věčné časy.
Těch nedořešených věcí kolem Dukovan je samozřejmě celá řada. Jen pro ilustraci: vůbec například nevíme, jak nyní vypadá státní energetická koncepce. Ta se někde na chodbách ministerstva průmyslu aktualizuje a jen těžko do ní nyní můžeme šoupnout nový jaderný ostrov, aniž bychom měli přesnou představu o budoucí spotřebě elektřiny, osudu teplárenství či třeba podpoře zelené energie.
Rusko nám také tu a tam zabijáckým výbuchem připomíná, že je nutné zcela nově definovat to, co si představujeme pod pojmem energetická bezpečnost. A s tím souvisí zatím neexistující debata, jak moc si jsme na úrovni domácností ochotni připlatit za jádro. A co technologický vývoj - nebylo by lepší si počkat na malé modulární jaderné reaktory?
Skoro to vypadá, že sotva se jedna potíž vyřeší, dvě další hned vyskočí. A ty už zůstávají bez odpovědi.
Příběhy středoevropského šílenství
Debata o jádru byla a vždy bude vypjatá, to není novinka. Úplně nejhorší je ale rizika jádra umocňovat, místo abychom je minimalizovali. Přijatý lex Dukovany nic moc neřeší, jen rozjíždí hodně specifickou českou cestu k novému jadernému zdroji.
Výstavbu atomových elektráren nyní většinou vnímáme v unijním kontextu, kde Francie vede tábor příznivců jádra, kam patříme i my. A naopak naši sousedé Němci a Rakušané dělají vše pro to, aby se už nikde žádná štěpná reakce nerozjela.
Ale nyní jsme se stali i součástí hodně divokého středoevropského příběhu. Maďaři se už před časem rozhodli vybrat jaderného dodavatele z ruky a Viktor Orbán si plácl přímo s Vladimirem Putinem nad nevýhodnou dokumentací v ruštině, kterou ani nečetl.
Stejný přístup asi brzo zvolí Poláci, byť geopoliticky zcela opačným směrem. Od roku 2033 chce Polsko funkční jadernou elektrárnu v Żarnowieci u Gdyně. Jasným favoritem pro vládu je Westinghouse, byť své akcie ve Varšavě se snaží navýšit i francouzská EDF. Dohoda ale bude nakonec celkem jistě uzavřena napřímo s jedním vybraným uchazečem.
Jen Česko bude mít něco extra. Transparentní soutěž je teoreticky jistě přitažlivá, ale prakticky musí být transparentní a musí to být soutěž. To první je stále problém, když veřejnost nezná veškeré zamýšlené parametry včetně těch základních, které se týkají financování. A to druhé: je soutěží skutečně závod, kam místo pěti borců nakonec vyběhnou jen tři a pouze jeden z nich má obě nohy?
