Do středu pozornosti kauzy Čapí hnízdo se dostalo zdraví Andreje Babiše mladšího. Je to osobní a není to nic příjemného ani pro něj, ani pro jeho otce. Přesto je namístě se i tímto aspektem zabývat. Nejen kvůli osvětlení dotačního čapího příběhu, což je veřejný zájem par excellence. Ale v druhém plánu také proto, abychom využili příležitost uvědomit si, jak se díváme na lidi s psychickými problémy.
Diagnózu Babiše juniora neznáme a to je dobře. Nevíme, kdy se potíže rozvinuly, jaké jsou příznaky a podobně. Hodnocení, která se na psychické zdraví odvolávají, jsou nutně zatížená nedostatkem informací. To ale neznamená, že jsou vyloučená z debaty.
Především, pokud někdo není psychicky zdráv a léčil se v Národním ústavu duševního zdraví, vůbec to ještě neznamená, že to, co říká, nemá váhu. Že to není relevantní. Je nechutné naznačovat, že takový člověk "neví, co říká", je "pod prášky" a podobně. Není důvod domnívat se, že Babiš mladší mluvil s reportéry Seznamu z cesty a nechal se zmanipulovat.
Stejně tak by nebylo nic nemožného na tom, že Andrej Babiš starší před lety přepsal Čapí hnízdo na své děti přesto, že nebyly zdravotně v pořádku. Proč by firmu nemohl vlastnit psychicky nemocný člověk, pokud není jeho stav vážný? Copak je nesvéprávný?
Psychickým zdravím argumentují obě strany. Babiš starší se rozčiluje, že skryté natáčení nemocného - který ale podle Seznamu věděl, že novináři s ním mluví kvůli reportáži - je odporné a hyenistické. Jiní Babišovi předhazují: tak proč mu přišlo správné na stejného člověka převádět farmu a celý milionový projekt? (Pirátský poslanec Ferjenčík dokonce tvrdí, že právě tohle byl hyenismus.) A jak to přijde, že kvůli Čapímu hnízdu přísahal "na zdraví svých dětí"?
Když Babiš mladší podával stížnost proti zahájení trestního stíhání, zdůvodňoval ji svým psychickým stavem. Policie to neuznala, obvinila ho, s tím, že jeho zdraví posoudí znalec.
A znovu: člověk s psychickými problémy nebo s psychickou nemocí není automaticky vyloučen, uzavírán do ústraní (třeba na Krym), odstřiháván od plnohodnotné komunikace. Je potřeba s ním jednat citlivě, ale ne jako s "nesvéprávným". Má se přihlížet k tomu, jak vážné jsou jeho obtíže a jakou roli hrají v různých situacích. Ale psychiatrická diagnóza přece sama o sobě neříká, že je někdo v autu.
Všechno jsou to vlastně odrazy stigmatizace psychických problémů a duševních nemocí, jak na ně léta narážíme ve veřejné diskusi. Klasickým případem - naštěstí už ne tak žhavým - byly hlášky politiků, aby se ten či onen protivník "šel léčit" nebo "šel k psychiatrovi". Pohlížet na psychicky nemocné jako na "cvoky", pro které je adekvátním životním prostředím izolace od "normálních lidí", to je sice ne už tak rozšířený, ale pořád ještě podvědomý standard. Který rezonuje i v některých ohlasech na rozhovor Seznamu s Andrejem Babišem mladším.
Psychické problémy neznamenají, že je někdo nedotknutelný a musí se "nechat na pokoji". A už vůbec to není pancéřový štít Babiše staršího. Brát jeho syna a jeho výpověď ohleduplně a zároveň nekompromisně, najít správnou míru je složité, ale možné i nutné.
