Jestli v něčem bezvýhradně nový kabinet Petra Fialy (ODS) navázal na ten předchozí Babišův (ANO), pak je to podpora jaderné energetiky, což nyní konkrétně znamená především dostavbu nového bloku v jaderné elektrárně Dukovany. Nový premiér chce rychle vypsat tendr a skutečně nás od jeho spuštění dělí už jen několik málo kroků. Stát koncem roku získal od všech tří zájemců vyhotovený bezpečnostní dotazník, v němž popisují svá konsorcia a své subdodavatele. Jakmile bezpečnostní služby jejich odpovědi proklepnou, chce dát vláda soutěži zelenou.
Vypadá to tedy, že po letech odkladů konečně vše běží, jak má. Jenže zdání klame. Po nevyhnutelném vyloučení Rusů a Číňanů ze zbývající trojice zájemců - amerického Westinghousu, francouzské EdF a jihokorejské KHNP - je schopen požadovaný reaktor s patřičnou referencí nyní dodat jen prvně jmenovaný, tedy Američané. Je to pak vůbec ještě soutěž?
A to není jediný problém. Nová vláda se zaklíná, jak masivně bude šetřit po rozhazovačné Babišově garnituře a kdekdo si bude muset utáhnout opasky. Jak do toho ale zapadá minimálně 160 miliard (pravděpodobně o dost více) za nový blok? Původně to vypadalo, že se na nákladech bude výrazně podílet ČEZ, nyní je ale situace taková, že by všechno měl platit stát - jako by se z Česka nové vedení na další dvě dekády pokoušelo vytvořit takovou menší jadernou banku.
Zcela základních otázek zůstává viset ve vzduchu celá řada, a jakkoliv je pochopitelná snaha soutěž co nejrychleji odstartovat, nepochybně také platí, že lepší je vždy nejprve najít odpovědi. Situaci, kdy byla slavně vyhlášena soutěž a teprve pak se začalo horečnatě řešit, jaké vlastně mají být její finální požadavky a kdo to celé zaplatí, jsme už zažili. Stalo se to v roce 2012, kdy se s velkou slávou otevíraly nabídky na dostavbu třetího a čtvrtého bloku v Temelíně. O dva roky později následovala obří ostuda, protože vyšlo najevo, že to celé nemá kdo zaplatit, takže rozjetá soutěž se zase rychle zastavovala. Není důvod chtít si takový zážitek zopakovat.
Česko musí mít zase něco extra
Renesance jaderné energetiky je vzhledem k ambiciózním evropským klimatickým závazkům v mnoha zemích starého kontinentu nevyhnutelná. Jenže k cíli se lze vydat hned několika různými cestami. A zatímco některé slibují úspěch, jiné mohou skončit geopolitickou tragédií a spoustou vyhozených peněz. Názorně to ilustruje dostavba maďarské atomové elektrárny Pakš v ruské režii. Akce má již notné zpoždění, Rosatom, který ji má na starosti, za to neplatí žádné penále, jen Moskva Budapešti milostivě dovolila, že může obří úvěr splácet o něco déle. Aneb jak se stát vazalem nepřátelsky naladěného státu snadno a rychle.
Je ovšem třeba dodat, že zcela úspěšný příběh nyní nelze najít nikde v Evropě. Léta útlumu se na jaderné energetice podepsala a nyní se jen těžko znovu rozbíhá. Po dlouhých odkladech má za sebou první kritické zkoušky alespoň finský jaderný reaktor Olkiluoto 3. A po nekonečných sporech a velkém prodražení se pokročilo i na dalších místech kontinentu. Mnohé projaderné evropské státy nyní uvažují podobně jako Česko: bylo by skvělé, kdyby trh už nabízel malé modulární jaderné reaktory, ale dokud nejsou k dispozici, musíme si chtě nechtě nechat vystavět ještě alespoň jeden obří komín, pokud chceme udržet stabilní a bezpečnou energetiku.
Mnoho zemí je tak v klasické situaci nákupčího ze supermarketu: to, co bychom přesně chtěli, není nyní v regálu, hledáme tedy alespoň co nejlepší náhražku. V našem regionu takto probírá nabídky třeba sousední Polsko. To dosud jádrem nedisponovalo, s odchodem od uhlí to chce ale změnit a Varšavě nyní nabízejí své výrobky stejní uchazeči, kteří stojí o dostavbu Dukovan. Američané mají na skladu reaktor AP1000, Francouzi EPR 1650 a Jihokorejci APR1400. Poláci si tak nejspíše vyberou jedno z ozkoušených řešení a rychle se připojí do jaderného klubu.
Praha si to dělá mnohem komplikovanější. Umanutě trváme na tom, že v jaderných regálech se musí objevit přesně to, co chceme, a vůbec nám nevadí, že to aktuálně skoro nikdo nevyrábí. Tendr požaduje reaktor o výkonu 1200 MW. V původní pětici zájemců o dostavbu Dukovan toto zadání výrazně zvýhodňovalo Rosatom a Westinghouse. Poté, co ohledy na geopolitickou bezpečnost ze hry vyřadily Rusko a Čínu, jsou schopni nastaveným podmínkám reálně dostát jen Američané, Francouzi a Korejci zůstávají de facto jen do počtu.
V Česku sice mají zfušované tendry pro jednoho zájemce dlouhou tradici, ale jaderná soutěž je geopoliticky tak citlivou záležitostí, že pokoušet se v ní o přihrávku proslulou českou uličkou je extrémně riskantní.
Bez peněz do tendru nelez
Poptávání výrobku, který nyní skoro nikdo nemá na skladě, ale zdaleka není jediný problém tendru. Úplně se vytratila také debata o financování celého projektu.
Po fiasku s dostavbou Temelína bylo jasné, že ČEZ není na komerční bázi schopen stavbu takových rozměrů zaplatit. Přesto jsme pak ztratili drahocenné roky tím, že se Andrej Babiš s polostátním energetickým kolosem o něco takového pořád hádal. Z jeho pohledu to prostě bylo něco jako rozšíření provozu Kosteleckých uzenin. "Blok v Dukovanech jsme měli už dávno stavět, je to triviální, ale lidé ve vládě, kteří nikdy nepodnikali, tomu nerozumějí," vykřikoval. Když si celou věc konečně nastudoval, rychle ze svých představ slevil a platilo, že bude stačit, když ČEZ dodá necelou třetinu potřebné sumy. Už pouhý rok poté ale ministr průmyslu Karel Havlíček (za ANO) začal tvrdit, že to vlastně celé zaplatí stát.
V sázce je zhruba 200 miliard korun a šlo by tedy o největší veřejnou investici za spoustu let. Přesto si ani Andrej Babiš a nyní ani Petr Fiala nijak nelámali hlavu, jak před veřejností obhájit něco, co ji enormně zatíží na dlouhé roky.
Kdybychom byli rok před vyhlášením tendru, asi by ještě byl čas na debatu, reálně ale zbývá do startu zhruba měsíc. Drahý nákup, na který vyrážíme, aniž by bylo jasné, kdo nakonec vysází peníze na stůl, nemůže dopadnout dobře.
Dvakrát a dost
Situaci by mohlo zachránit, kdyby Česko disponovalo aktualizovanou energetickou koncepcí, která by přehledně vyhodnocovala možné varianty vývoje a nabízela jejich nejrůznější kombinace. Místo toho ale v rukou nyní držíme jen notně zastaralý dokument. A nevíme tedy, zda bude výhodnější po pečlivém ošetření soutěže vsadit na jádro, nebo tak problematický projekt neriskovat a hledat cestu ke konfiguraci klasických i obnovitelných zdrojů.
Krom finančních potíží tak máme zaděláno i na ty politické. Stát sice naštěstí dokázal vyřadit ze hry Rusy a Číňany, usilovně ale pobízí Francouze, aby masivně investovali do tendru, i když v současnosti nemohou plně vyhovět jeho parametrům. Už z temelínské soutěže přitom pak byli dosti potupně vyřazeni, což se nyní může opakovat. Právě Francouzi jsou přitom ale po brexitu jasnými lídry evropského jaderného klubu i a Česko nutně potřebuje od unijních orgánů když ne podporu, tak alespoň příměří při budování nových jaderných zdrojů. Což v praxi znamená mít Francouze na své straně.
Nová vláda slibuje na rozdíl od té předchozí už jen rozumná a uvážlivá řešení. Co je rozumného na aktuální podobě dukovanského tendru, je ale záhadou. Zůstává tak bohužel jediná jistota: pokud po zfušované soutěži na Temelín přijde fiasko i s Dukovany, do případného třetího jaderného tendru se neschopnému českému státu nepřihlásí už vůbec žádný solidní zájemce. A tím to bude celé vyřešeno.
Video: Tisková konference nového ministra průmyslu Jozefa Síkely (za STAN)
