Pískej konec! Tento pokřik se stal oblíbenou hláškou opozice před nadcházejícím pokusem o vyslovení nedůvěry vládě. Naposledy neschopnost kabinetu opozice dokládala instalací staronového ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha a jeho bizarními pokusy otevírat diskotéky bez tančení v rámci aktuálního masivního rozvolňování.
Jenže jde jen o zoufalý pokus ministerstva zdravotnictví alespoň trochu rozfázovat konec restrikcí, když k dispozici nejsou žádné účinné paragrafy. Pandemický zákon, podle kterého nyní republika chce krotit vir, je napsaný tak mizerně, že vylučuje jakoukoliv smysluplnou strategii. A není to jen vina vlády. Norma vznikala ve spolupráci s opozicí.
Nezbývá tak, než se dát na modlení, aby vir pomohlo zneškodnit počasí a dostatek vakcín. Politici své občany před případným vzepětím pandemie totiž rozhodně nejsou schopni ochránit. Pokud někde vznikne lokální ohnisko - například kvůli indické mutaci na Novoborsku -, není tam možné podle pandemického zákona omezit pohyb. Pokud někde jinde bude třeba jen trochu zkrotit vysoká čísla, což by šlo třeba týdenním uzavřením některých provozoven, nemáme na to v současné době nástroje. Pandemický zákon je vhodný na manikúru, což ovšem moc neoceníte, když vám hrozí amputace ruky.
Je nejvyšší čas tuto speciální normu, která nahradila nenáviděný nouzový stav, kompletně předělat. Ideálně ji rovnou zrušit a paragrafy potřebné k účinnému boji s pandemiemi vepsat do krizového zákona, kde by se veškeré výjimečné zásahy do našich občanských práv měly sbíhat.
Právní laik? Radši lajk
Pokud bychom měli teploměr bezprávnosti České republiky, poslední týdny by to byla opravdu vysoká horečka. Ministerstvo zdravotnictví opakovaně vydávalo opatření, které alespoň nějak drželo zavřené hospody a další provozy. Přitom vědělo, že je to protiprávní.
Zánovní, ale již také bývalý ministr Petr Arenberger se s tím nemazal a přešlapy rovnou přiznával s tím, že prostě epidemiologicky plošné rozvolnění nemůže připustit. Rozlítil tak Nejvyšší správní soud, takže jeho člen Tomáš Langášek v posledním rozsudku ministerstvu ostře vyčinil: "Zákazem přítomnosti veřejnosti odpůrce tyto provozy neomezil, nýbrž je ve svém důsledku zakázal, tedy učinil přesně to, co již Nejvyšší správní soud označil v citovaném rozsudku za nepřípustné a co musí být i právnímu laikovi z textu pandemického zákona zřejmé."
Je absurdní se nyní Vojtěchovi vysmívat, protože jako první ministr konečně poslechl zákon. Bohužel tak v praxi nyní nemůže skoro nic. Nemůže vyhlásit zavíračku o desáté, nemůže ani plošně a účinně limitovat návštěvníky pijatyk. Zbývá mu tak jen složité šachování s testy a absurdity typu zákazu tancování. Nejsmutnější je, že tím vlastně jen spolehlivě likviduje kulturu, protože divadla a kina s pár diváky a zákazem občerstvení ani neotevřou. Zato když policisté přijdou do hospody na oslavu, dostanou rovnou přes ústa a pije se dál (zdravíme do Uherského Hradiště).
A zřídlem těchto absurdit je právě pandemický zákon - ona údajná spása, kterou jsme na jaře slavně ukončili nouzový stav a jež je zároveň právním paskvilem. I právní laik to vidí od počátku, ale co s tím, když politik chce především lajk.
Co tedy dál? Stát nutně potřebuje k ruce právní nástroj, s jehož pomocí by na podzim - při očekávatelném návratu viru - mohl účinně omezovat pohyb a vybrané provozy.
Kompletní selhání
Nechme chvíli stranou otázku, za jakých přesných podmínek by vám ministr zdravotnictví mohl zavřít oblíbenou hospodu, protože o ulici dál se v nějakém domě zjistila nebezpečná mutace viru. Pozoruhodné je především politické - a také mediální - selhání v té nejhorší chvíli krize.
V únoru, kdy se Česko stávalo hromadným hrobem, sněmovna zcela odtržená od reality neprodloužila vládě nouzový stav. Ten byl jistě nevyhovující, ale v tehdejší chvíli vše ostatní bylo ještě smrtelnější. Přesto se z věci stalo cynické politikum, kdy to opozice vládě natřela a někteří komentátoři smrtelně vážně tvrdili, že místo nouzového stavu lze vše za víkend převést na desítky a desítky pouhých lokálních omezení čtrnácti dezorientovaných krajských hygien a spousty dalších úřadů. V té chvíli místo sobeckých zákonodárců zatáhli za záchrannou brzdu hejtmani a požádali na samé hraně ústavy - či spíše za ní - o nový nouzový stav.
Následně se v tomto politickém pekle začal rodit nový pandemický zákon. A dopadl tak, jak za stávajících podmínek asi dopadnout nevyhnutelně musel: strašně. Arogantní premiér potřeboval podporu opozice, ta ale za žádnou cenu jako ochránkyně svobod nechtěla připustit omezení pohybu či plošné uzávěry všeho druhu - byť jsou to opatření v pandemických normách okolních zemí zcela běžná.
Takže vznikl nepoužitelný paskvil, kterým sice uznáváme, že vir je živený našimi sociálními kontakty, jejich omezení ale odmítáme připustit. Buď je tedy vir krotký a pak zákon není třeba používat, nebo se nákaza vrací - a je nutné přejít rychle zpět do zcela nevyhovujícího nouzového stavu.
Tato rubrika opakovaně upozorňovala na nedomyšlenost zpolitizovaného zákona, bohužel nadšení vládních i opozičních hráčů bylo tak silné, že to končí aktuální absurditou - vše najednou rozvolňujeme a u toho doufáme, že se už nic nestane.
Ti, kteří měli přijít, nepřišli
Když se v Česku nadává na bezpráví za časů pandemie, většinou se nám vybaví vládní konání: nákupy předraženého čínského šmejdu, zakázky bez výběrového řízení, mizerné odůvodnění restrikcí. Případně hejtmanská divočina, se kterou se vyhlašoval zatím poslední nouzový stav.
Ale je to také rok, kdy opoziční strany či jakékoliv další zájmové či akademické instituce mohly přichystat tu správnou verzi boje s pandemií v rámci právního státu.
Když ta příležitost v únoru nadešla, protože Andrej Babiš ztratil podporu komunistů pro nouzový stav a byl ochoten vyjednávat, byla opozice zcela nepřipravená, rozdělená a selhala.
Je to naprosto neuvěřitelné, ale je třeba to říct naplno: ani po více než roce od počátku pandemie Česko stále nemá funkční právní rámec pro boj s virem. To je ovšem situace devastující jak epidemiologicky, tak pro udržení demokratických pořádků. A mohou za ni jak ti, kteří už dávno měli odejít, tak ti, kteří se chystají přijít. Ale ti, kteří by měli propracované paragrafy pro účinný boj s pandemií, bohužel stále nepřišli.
