EET ještě nepropukla naplno, první viditelný účinek se ale hodnotit dá: ze všech stran prší zprávy o tom, kde která venkovská hospoda po kolika letech zavírá. Je mi z toho smutno.
Někdy jde o průkopníky soukromého podnikání. Hospody, restituované nebo vydražené v privatizaci, bývaly před čtvrt stoletím symbolem soukromé iniciativy, rozmanitosti a tvůrčího naplnění svobody. Samozřejmě že ne všechny, přesto to takhle pateticky říkám.
Příběhy nejsou černobílé. Důvody, proč teď na pípě definitivně přistál ručník, se proplétají lokál od lokálu. Zavedení elektronické evidence tržeb ale v matici vysvětlení hraje zásadní roli: paní hostinské se nevyplatilo investovat do techniky, ani se s ní na stará kolena učit zacházet, ani se pokoušet měnit byznysplán a gastronomický koncept. Místní štamgasti a možná nějací kolaři o víkendu byli, jsou – a příště budou stát před zavřenými dveřmi.
Řeší se technická stránka věci: počítačový systém, provozní náklady, daňové sazby, odvody nebo to, jestli se v pohostinství podniká a dá podnikat stoprocentně poctivě. EET se jako ekonomická operace měří ekonomickým metrem. Nedoceňuje se její sociální a kulturní rozměr, obtížně měřitelné důsledky.
Hromadné rušení venkovských hospod je typický příklad – přece zdaleka nejde jen o ekonomiku, o položky v registru živnostníků, o výnosy, ztráty a tržby za nápoje. Hospoda leckde funguje i jako „instituce“. Mimochodem, jsou i vesnice, kde v ní bývá volební místnost. Hospoda patří k místní paměti. Někdo je na ni hrdý. Tuží se tu sociální vazby, tříbí názory, anebo taky padne facka. Obec bez hospody je jiná. Skoro s jistotou se dá říct, že jí to uškodí. Kam jít, kde slavit? Na židle padá prach.
Společenské kontakty můžete dál pěstovat doma, na návštěvě, na sociálních sítích (kdo chce, může si přitom i otevřít pivo). Ale hospoda je příležitostí opouštět stále bytelnější bubliny internetu a mluvit s živými lidmi tváří v tvář. Neidealizuju si to, ale pravděpodobnost dialogu tím podle mě roste. Plno lidem venkovská hospoda-parlament nechybí a chybět nebude. Jiným ano, a nejen jako místo konzumace, ale jako autentický sociální přístav.
Je zajímavé, že proti rušení venkovských hospod se nezvedla nějaká viditelná vlna protestu. Nostalgie a pocit ztráty, že „je to škoda“, to ano. Ale jinak nic moc víc. Nestalo se z toho společenské téma, řešilo se to přes podnikání, ale ne jako újma na kvalitě života na venkově nebo jako útok na tradici. Nebo prostě jen na žízeň.
Být to v Anglii, vlivná spotřebitelská organizace CAMRA („Kampaň za opravdové pivo“) by málem vyhlásila generální stávku. Nastal by hlasitý odpor, zcela určitě by alespoň některé hospody zůstaly zachráněny (CAMRA takové místní boje vede dnes a denně). Kdežto ticho po pěšině upozornilo na skutečnost, že u nás žádná významná lobby „přátel piva“ neexistuje. Což v zemi s nejvyšší spotřebou na obyvatele, danou ale i neúměrnou lácí konzumního piva konzumovatelného ve velkém množství, překvapí. Je to chyba. Když hospody a pivo hrají – ať se to někomu líbí nebo ne – v zemi tak podstatnou roli, nemají se za ně brát jen sdružení restaurací a pivovarů, ale také zákazníci a zodpovědní spotřebitelé. Nejen ve vlastním zájmu.
Zavření hospody může znamenat kulturní ztrátu i pustnutí venkova. To je příliš vysoká cena za EET. Svět online účtenek není a nebude můj.
