Bylo mu teprve sedm, když jeho mrtvolu vyplavilo Tyrhénské moře na pláž nedaleko Palerma. Vorvaň obrovský se přitom normálně dožívá až sedmdesáti let. V sobě měl kusy plastů, které byly s velkou pravděpodobností příčinou smrti.
V dubnu, o pár týdnů dřív, vyplavilo moře na sardinskou pláž březí samičku vorvaně, měla v sobě kromě nenarozeného mláděte asi 22 kilo plastů. V březnu na Filipínách našli mrtvého vorvaňovce, který měl v žaludku 40 kilogramů plastových tašek. O podobných případech čteme stále častěji a to ani nevíme, kolik otrávených kytovců a jiných živočichů skončí na dně oceánů.
Znečištěnými oceány nejvíce trpí jejich obyvatelé, zatímco konzumenti vesele dál "plastují". Trpí tím ptáci, delfíni, mořské želvy, velryby, celkem asi 700 druhů mořských živočichů. Ti přitom často patří k ohroženým druhům a kvůli nadměrnému lovu jich i bez toxických plastů ubývá, jenže právě na nich stojí celý mořský ekosystém. A v některých částech světa i potravní řetězec - mořští tvorové jsou pro miliony lidí hlavním zdrojem bílkovin. Všežravce člověka ohrožuje přítomnost mikroplastů v komerčně lovených rybách, přesný účinek na lidský organismus zatím není úplně známý.
Poměr ryb a plastů v roce 2050: Jedna k jedné
Každý rok v oceánech přibude asi osm milionů tun plastového odpadu k odhadovaným asi 150 milionům tunám, které už v mořských vodách plavou. Podle autorů studie se má do roku 2025 počet plastů, které skončí každý rok v oceánech, zdvojnásobit. Moře devastuje lidská činnost, toxický odpad, ale i globální oteplování a s ním spojené zvyšování hladiny, které ohrožuje obydlí desítek milionů lidí.
Tady jsou další čísla: V roce 2014 byl váhový poměr plastů a ryb 1:5, v roce 2050 je očekávaný poměr podle zprávy Světového ekonomického fóra 1:1.
Neumím si představit rodiče, kteří dovolí svým dětem koupat se v moři plném rozkládajících se plastů; tak proč nám nevadí, že v plastové žumpě plavou ryby, a že ryby znečištěné mikroplasty ve velkém pojídáme? Nebo možná vadí, ale předstíráme, že to nevidíme. Je to tak jednodušší.
Jednotlivci už pochopili, že důležité je změnit vlastní návyky a přemýšlet o tom, jaké má naše chování dopad na životní prostředí. Přemýšlet v souvislostech a v dlouhodobém horizontu, upřednostnit udržitelnost před okamžitým uspokojením. Používat papírová a bambusová brčka místo plastových a vlastní hrnek na kafe místo jednorázového. Třídit odpad, nosit si svoji nákupní tašku, nejezdit autem, když to není nutné. Velký díl odpovědnosti ale zůstává na politicích, státech a hlavně na mezinárodních společenstvích, jako je EU nebo OSN, bez jejich zásahu můžou dobrovolníci čistit pobřeží v režimu 24/7, ale dalšímu hromadění odpadu nezabrání.
EU si problému všimla, Trump se k němu nehlásí
I když Evropa produkuje významné množství plastového odpadu, plasty, které se dostanou do moře z pobřeží evropských států, tvoří jen 3,6 procenta z celkového objemu svinstva. Nejvíc ho do oceánů "dodává" východní Asie, která kromě svého ve velkém přijímá i odpad ze západních států, třeba z USA nebo Kanady, a někdy nelegálně vyhazuje do vody. Jak vyplývá z výzkumu z roku 2015, Čína (která s přehledem vede tabulku znečišťovatelů), Filipíny, Vietnam, Thajsko a Indonésie odpovídají za víc než 60 procent plastového odpadu, který končí v oceánech (i když často nejsou zemí, kde se plastová lahev coca-coly prodala a vypila). Celá Asie má na svědomí 80 procent odpadu a začíná se bouřit proti tomu, být "popelnicí Západu". Třeba Filipíny a Malajsie teď znečištěný odpad vrací do zemí, ze kterých ho přijaly. Čína kontaminovaný plastový odpad nepřijímá už od roku 2018.
V květnu se problém probíral na mezinárodní úrovni, a výsledek? Plasty přibyly na seznam nebezpečných odpadů, které by měly být kontrolovány při výměně mezi zeměmi. Na tom se dohodlo 186 států v Basilejské úmluvě o nebezpečném odpadu. Země, respektive obchodníci, kteří budou chtít plastový odpad vyvážet, budou muset od přijímající země získat souhlas s odesláním většiny nechtěných nebo nerecyklovatelných plastových odpadů. Tím můžou státy ukládání nežádoucího odpadu kontrolovat. To přijala i Evropská unie, takže členské státy nesmí vyvážet nerecyklovatelný plastový odpad do rozvojových zemí proti jejich vůli.
S úmluvou nesouhlasí (neratifikovaly ji ani nebyly zahrnuty do rozhodovacího procesu) Spojené státy, největší vývozce (v současnosti vyváží asi 80 procent svého plastového odpadu), producent i konzument plastů na světě. Ale nezbývá jim než zákaz také akceptovat a o odpad se "nějak" postarat. Nová úmluva platí od ledna 2021, ale nedává nám odpověď na otázku, co se vším tím plastovým odpadem dělat. Kontaminované plasty se sice už nebudou vyvážet do "popelnic" v chudších regionech, ale odpadu bude dál přibývat, a jak úspěšně se ho budou zbavovat státy, které byly zvyklé jej vyvážet, není jasné.
Slabá recyklace
Vyvážet - přes půl světa - tuny umělohmotných lahví, tašek, pytlů a dalšího smetí je dlouhodobě neudržitelné, ekologická marnost. Musíme se snažit - pokud možno - se plastů vzdát a zvykat si na život bez nich. Tím spíš, že ze všeho plastového odpadu, který jsme vyprodukovali, se do dnešního dne zrecyklovalo jen devět procent. Státy jako Austrálie, Velká Británie nebo Evropská unie už nařídily omezení nebo zákaz některých jednorázových plastových výrobků. Podobná pravidla platí také v několika afrických zemích (třeba v Keni můžete jít za používání igelitek teoreticky až na čtyři roky do vězení) nebo na Tchaj-wanu.
Že se někteří vysmívají zákazu brček nebo plastových tyčinek do uší, o kterém nedávno rozhodla Evropské unie, je úplně mimo. Problém naopak je, že takových opatření proti nadměrné výrobě a spotřebě jednorázových plastů není víc a nepřijímají se rychleji a efektivněji po celém světě. Že moderní civilizace - výroba, obchod a spotřeba - nemyslí víc na to, jak žít bez plastů. Jen zákazem plastových výrobků kus po kuse se obrovský průšvih, do kterého jsme se sami dostali a kterému čelíme, nevyřeší.
