Luděk Navara Luděk Navara | Komentáře
14. 12. 2017 9:00

Zachraňte Transgas. Žádné příští památky totiž nestavíme, vládne průměr

Transgas: Unikátní příklad brutalismu v Česku. Hrozí mu zbourání
Soubor staveb bývalého Plynárenského centrálního dispečinku Transgas a ministerstva paliv a energetiky stojí na Vinohradské třídě pod budovou Československého rozhlasu.
Celkem tři budovy byly postaveny v letech 1966 až 1976 v brutalistickém stylu doplněném o různé technicistní detaily.
Zastánci ochrany budov uvádějí, že dílo týmu Jindřich Malátek, Ivo Loos, Zdeněk Eisenreich a Václav Aulický je jednou z nejvýraznějších realizací ve stylu brutalismu v Česku.
Jako první byla dokončena budova dispečinku, která v sobě nejzřetelněji nese technicistní přístup Václava Aulického. Betonové kostky na fasádě měly fungovat jako izolace.
Foto: archiv Václava Aulického
Vyrostlo by na místě zbořené brutalistní budovy něco tak pozoruhodného, aby se za to po 50 letech znovu demonstrovalo?

Není pochyb o tom, že soubor historických budov v Praze kousek nad Václavským náměstím zvaný Transgas je zajímavou architekturou i zajímavým svědectvím doby.  Obojí v dobrém i špatném, tedy dvakrát dva - vše v jednom.

V současnosti se zdá, že osud Transgasu, v němž kdysi sídlil Ústřední dispečink tranzitního plynovodu, Federální ministerstvo paliv a energetiky a Světová odborová federace, je navzdory vášnivým obhájcům budovy zpečetěn. Je už prázdná, bez památkové ochrany, ale skupiny nadšenců stále bojují za její zachování. A samozřejmě, za zachování svého díla ze sedmdesátých let bojují také dva z jeho původních tvůrců, kteří ještě žijí.

Ta architektura vypadá jako jizva v městském organismu, ale současně upoutá pozornost, protože kde najdete pozoruhodnou fasádu z dlažebních kostek a zábradlí ve tvaru potrubí? A kde najdete tolik zbytečného betonu a podivných bizarních zákoutí přímo v centru města?

Není pochyb ani o tom, že tam, kde by existovaly normální poměry a kde by se hodnota pozemku v samotném středu metropole odvíjela od reálných cen za parcelu, by podoba toho areálu nejspíš vypadala jinak: pravděpodobně by autoři dokázali pozemek využít ekonomičtěji, což ještě neznamená, že by vznikla lepší architektura. Znamená to ale, že stavba vznikla za podmínek nenormálních (ne)tržních vztahů socialistické éry, kdy architektura měla mít (mimo jiné) za úkol demonstrovat nové (socialistické) poměry a účtovala s dosavadními tradicemi, stejně jako komunisté účtovali s "buržoazní reakcí". Takže tahle architektura je nejen svědectvím zajímavého brutalistního pojetí, ale také svědectvím i celé této doby, která byla pokřivená prakticky ve veškerém konání, které ji provázelo.

Není to další (neviditelný) důvod pro zachování stavby? Nebo je to pro ni naopak přitěžující okolnost?

Bylo by zajímavé přemýšlet, zda by třeba v této prazvláštní budově nemohlo být "muzeum normalizace", které zatím nemáme. Nepomohlo by nám lépe pochopit, proč vznikaly právě takové stavby, a ne jiné? Bylo by zajímavé studovat i okolnosti, za jakých se o domě rozhodovalo, jaké byly schvalovací procesy. Protože pokud v té době vzniklo něco zajímavého, často to bylo spíš navzdory panujícímu systému. Ale přiznejme si; vzniklo toho zajímavého docela dost. Vedle Transgasu vyrostla v brutalistním stylu například budova československé ambasády v Berlíně, která se také dostala do centra zájmu (německých) památkářů. Vypadá opravdu pozoruhodně, a to i zevnitř s původním vybavením (jste fascinováni, dokud se, ehm, nedozvíte, na kolik provoz olbřímí budovy přijde jen v nákladech za vytápění). Ale zdá se, že bude mít větší štěstí než Transgas, bude rekonstruována a zůstane stát.

Bezpochyby je dobré mít příklady kvalitní brutalistní architektury, abychom je mohli ukazovat potomkům. Jestli nejsou jiné, stojí za to ještě o Transgas bojovat. Ale pokud jsou, je namístě ještě jedna otázka, která zůstávala z nějakého důvodu jaksi v pozadí: Co na tomhle nesmírně cenném a zajímavém místě hned vedle Národního muzea a Českého rozhlasu vlastně po demolici vyroste? Nový soubor může vnést do místa řád namísto neklidu Transgasu, může nabídnout uměřenost a prostor zvelebit. Ale nejde jen o toto jediné místo. V Praze se bojuje či bojovalo o řadu zajímavých historických staveb, ale málokdo se už se stejnou vášní a nasazením pere za to, aby na místě zmizelých budov - a nejen tam - vznikala kvalitní architektura. Kdy se od časů Tančícího domu či úprav Pražského hradu z dob Václava Havla objevila v samotném centru stavba opravdu poutající pozornost a současně respektující okolí? Samozřejmě, jsou cenné a nové budovy, ale která z nich by se mohla stát symbolem naší současnosti?

Nebo jinak: jsme si jisti, že na místě zbořeného Transgasu vyroste něco stejně tak kvalitního, aby se o půlstoletí později objevili mladí nadšenci, kteří by za zachování této novostavby demonstrovali stejně, jako jejich otcové dnes demonstrují za Transgas? Jsme si jistí, že nová budova bude mít alespoň malou (vzdálenou) šanci stát se podobným symbolem své doby? Nebo to bude zase jen průměrnost, která neurazí a u níž je jistota, že ji úředníci rychle odkývají?

Každé město je živoucí organismus, musí růst, měnit se a jít s dobou. Nová architektura má potenciál přilákat další zájemce, turisty a jednou se sama stát památkou. Tedy možná, záleží samozřejmě na tom, jestli ji do té doby nezboříme. A když už zboříme, zda ji dokážeme nahradit něčím lepším.

Kontrolní otázka: jestliže Tančící dům je jasným symbolem devadesátých let pro pražskou architekturu, co je takovým symbolem pro následující desetiletí? Dobře, není tolik na očích, ale mohla by to být Technická knihovna v Dejvicích. A co je potom takovým symbolem pro to naše současné desetiletí? Kde vidíte nějaké budoucí památky?

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 5 minutami

Rath v létě podal ústavní stížnost, soud o ní rozhodne spolu s podnětem Mladého

Bývalý středočeský hejtman za ČSSD David Rath podal v létě ústavní stížnost proti verdiktu v první větvi korupční kauzy. Ústavní soud ji bude řešit společně s podnětem dalšího aktéra téže kauzy, manažera Tomáše Mladého. Konečné rozhodnutí o stížnostech zatím nepadlo, uvedla mluvčí soudu Miroslava Číhalíková Sedláčková.

Soudcem zpravodajem, který připraví rozhodnutí, bude Vladimír Sládeček. Důvodem pro spojené řízení je věcná souvislost obou podnětů. "Stěžovatelé brojí proti totožným rozhodnutím obecných soudů, která byla vydána v řízení, jehož byli oba účastníky. Na základě tohoto zjištění, z důvodu hospodárnosti a efektivity, Ústavní soud spojil ve výroku uvedené věci ke společnému řízení," stojí v usnesení.

Rozsudek v první větvi korupční kauzy kolem Ratha letos potvrdil Nejvyšší soud, když odmítl všechna dovolání. Odsouzení včetně Ratha v nich vznesli desítky různých námitek, avšak neuspěli. "Trestná činnost spáchaná obviněnými byla činností sofistikovanou, kdy se navenek průběh obou veřejných zakázek jevil jako souladný se zákonem o veřejných zakázkách," rozhodl Nejvyšší soud.

Další zprávy