Za krajské koalice se komunisté prezidentskou podporou neodměnili. Ani když sociální demokracie orodovala za Jiřího Dienstbiera na nejvyšší úrovni. Tím, že KSČM dala svůj hlas oběma pretendentům, Dienstbierovi i Zemanovi, de facto tím do druhého kola popostrčila toho druhého. Protože Zeman je podle všech známek tím, kdo na levici vede. V průzkumech, v médiích, v kampani.
Je to chytrá taktika - komunistům nehrozí, že když někdo bude pro Dienstbiera (jako Jiří Dolejš) a jiný pro Zemana (Vladimír Remek), bude to vypadat jako vnitrostranická roztržka. Ústřední výbor přece schválil obojí … A před druhým kolem, když budou udělovat své požehnání, si mohou komunisté svých patnáct a více minut slávy užít znovu.
Mimochodem - o vzestupu komunistického vlivu a sebevědomí svědčí i to, že kdesi vzadu zůstala Jana Bobošíková, kandidátka KSČM z roku 2008. To už pro komunisty není dost silné jméno.
Proč ne Dienstbier?
Největší záhada prezidentských voleb. Jiří Dienstbier, podle průzkumů už déle než rok nejpopulárnější politik nejpopulárnější politické strany. „Mučedník" pražských komunálních voleb z roku 2010, kdy se vzepřel straníkům z éry špičatých bot. Spoluzachránce Bohemians 1905. Muž bez skandálů. Zánovní tvář ve vysoké politice. Slibný kandidát.
V porovnání s důchodcem z Vysočiny působí asi jako Kennedy vedle Jelcina, přesto Dienstbier na Zemana ztrácí. Jak je to možné?
1. Ačkoli to podle průzkumů, kde stále jasně vede a má přes 30 procent, nevypadá, o voliče přichází i sociální demokracie. Volby 2010 i 2012 sice vyhrála, v porovnání s lety 2006 a 2008 ale dostala o třetinu, respektive o 40 procent hlasů méně. A prezidentská volba, to je jiná aréna než parlament. Konkurence je mnohem pestřejší. Právě teď z těžké nedůvěry k velkým politickým stranám (kromě komunistů) těží nezávislé osobnosti - mezi které, jakkoli je v tom skrytá řada paradoxů, počítá veřejné mínění i Zemana. Na jednom z prvních míst.
Potenciál Dienstbiera, kandidáta v oranžovém stranickém tričku, navíc zmenšily námluvy s KSČM a koalice ČSSD s komunisty. Například pražským středovým voličům, o které by mohl usilovat, se tohle asi moc nelíbí. Kdežto když za komunisty přijde Zeman, jeho volebnímu image to těžko ublíží.
2. Český volič, to je složitá povaha. Sváří se v něm touha po změně a obava z neznámého. Žádá nápravu poměrů, ale zároveň si přeje stabilitu. Chce v politice neokoukané tváře, ale nejlépe takové, které dobře zná.
Zatím to vypadá, že tohle všechno je v praxi pro Dienstbiera handicap a pro Zemana výhoda. Dienstbier jako by se musel pořád představovat, kdežto Zeman je ten … však ho znáte. (A ve vlastním zájmu, vzpomínejte jak.)
První přímá prezidentská volba je pro voliče sama o sobě premiérou. Někteří možná nebudou chtít „míru experimentu" prohlubovat a budou hlasovat „na jistotu". I to v porovnání s Dienstbierem mluví pro Zemana.
Konečně, vysvětlovat v kampani prezidentské úmysly a postoje není právě jednoduché. Slibuje se tu hůř než v jiných volbách. Další důvod, proč větší roli hraje všeobecná známost kandidáta. A Zeman je prostě silnější značka.
3. Zemanova volební kampaň je dosud účinnější než ta Dienstbierova. Dokonce pochybujeme, že by na tom něco změnila i nějaká brizantní informace o jejím financování. Pokud taková existuje. Zeman, i když už o šestnáct let starší než při památném turné Zemáku, zase jede. Kdežto autobus, do kterého Lidový dům posadil Dienstbiera, jako by měl zataženou ruční brzdu. A nejde jen o peníze: Zeman je například vepředu i na Facebooku.
To všechno samozřejmě souvisí s druhou záhadou prezidentských voleb: proč se v Lidovém domě rozhodli investovat do kandidáta, kterému pak vlivní straníci mydlí schody.
Protože se tomu veřejně diví i Lubomír Zaorálek, pravděpodobně nejde o důmyslnou strategii, ale o obyčejnou politickou chybu. Která může, kdyby Dienstbier skončil neslavně a Zeman naopak na Hradě, vést k vnitrostranickým rozbrojům. O těch v poslední době - zejména v porovnání s ODS - není ze sociální demokracie prakticky slyšet, což jejím preferencím jen prospívá. Jenže do voleb 2014 (nebudou-li dřív) je ještě docela daleko.
Zkusili jste si představit, jakou vládu po nich prezident jmenuje?
