První krajské volby před dvaceti lety ovládlo znechucení voličů opoziční smlouvou. Dnes jimi hýbe dominance vládního hnutí ANO a koronakrize. Nic se nezměnilo, protože nic z toho se krajů netýká. Vyšší územně správní celky se starají o místní školy, zdravotnictví, lokální silnice či podporu místního byznysu. Přesto závěr volebních kampaní vždy stejně akcentuje celostátní politiku, na kterou si ale kraje nemohou sáhnout.
Pro politiky je samozřejmě snadné překrýt třináct různých složitých krajských příběhů náletem jednoho dvou celostátních témat valených dryáčnickým marketingem po celé zemi. Což vidíme i nyní.
Vládní hnutí ANO v mnoha krajích selhává, takže přichází na scénu zvyšování důchodů či snižování daní. A pozor, premiér Babiš už vytáhl v kampani i nejsilnější kalibr: "Nedopustíme ilegální migraci, my se společně budeme rozhodovat o tom, kdo tady bude žít a pracovat."
Opozice stejně tak mocně verbuje proti ANO za záchranu demokracie, aby se ale v krajích opět po volbách s místní filiálkou Babišova hnutí spojila a jen si trochu přerozdělila posty na hejtmanství.
Ne, nemá smysl hlasovat znovu o Praze, ale o svém kraji a chtít ho v příštích čtyřech letech co nejlepší.
Rozlomené regionální nůžky
Přesto lez namítnout, že o Praze se vlastně tak trochu hlasovat bude. Regionální nůžky mezi hlavním městem a okolními kraji se už ani nerozevírají, jsou na maximu a my se už jen urputně snažíme zlomit notně namáhaný spojovací nýt.
Hlavní město v posledních letech nabízí jednu velkou ekonomickou party, takže i když se ostatní regiony republiky snaží, stejně zaostávají. Karlovarský kraj má už jen třetinu HDP na obyvatele co Praha, i když je dělí jen sto kilometrů.
A přitom bylo líp. Ze srovnání statistiků vyplývá, že se vznikem krajů v roce 2000 regionální rozestupy byly mnohem menší. Místo nepřehlédnutelného úpadku Karlovarského kraje jsme tu měli širší sestavu chudších, ale přesto stále rostoucích regionů okolo Olomouce, Ostravy, Ústí či třeba právě Karlových Varů.
Žijeme tak v paradoxu - dvacet let hejtmani bojují za prosperitu svých krajů, ale výsledek je ve srovnání s centrem jen horší a horší.
Stálo by tedy za to přestat regionální problémy překrývat celostátním hašteřením a dát hejtmanům vysvědčení, jak moc se na Prahu (či jiné regionální centrum) dotáhly. Tady ukázaná opravdu platí.
Není anoista jako anoista
V té chvíli tak padá, že kdo je z ANO, automaticky od ďábla jest. Například Moravskoslezský hejtman Ivo Vondrák uspěl a má druhé hejtmanské období prakticky jisté. To samozřejmě neznamená, že během posledních čtyř let nikde neuklouzl. Sledovat například, jak bývalý vysokoškolský rektor obhajuje nespravedlivou selekci žáků prostřednictvím cut-off score, je mimořádně smutné. Ale to nic nemění na tom, že koalice ANO, ODS a KDU-ČSL ukázala místním voličům, že je tu i jiná alternativa než spřeženectví sociálních demokratů a komunistů.
Naopak úplně jiný případ v režii ANO představuje Středočeský kraj. Pouhá připomínka všech skandálů Jaroslavy Pokorné Jermanové by vyžadovala dlouhý samostatný text. Mimořádně ambiciózní hejtmanka doplatila ale i na přesedlání z původní koalice se STAN a ODS k sociálním demokratům a komunistům. Kraj se pak pozoruhodně rychle vrátil do někdejších oranžových kolejí, ze kterých po extempore Davida Ratha všichni už chtěli konečně vyjet…
Oba dva anoistické příklady ukazují, že počítání, kolik Andrej Babiš dostane hlasů celostátně a kolik uloví hejtmanů, je podstatné tak možná pro pražskou politiku. Pro kraje je ale mnohem důležitější, zda místní hejtman je bez ohledu na svou politickou příslušnost schopný, neschopný či všehoschopný.
Podobné je to s opozicí - ta si může vyvěsit sebevíce antibabišovských plakátů, ale podstatné je její počínání v kraji. Dobře je to vidět na Zlínsku, kde se nyní politika láme na chystané obří nemocnici ve Zlíně-Malenovicích. Nebo na Ústecku, kde si nelze přát nic jiného, než aby dosavadní extremistická samospráva opustila hejtmanství.
Odvolit a rychle na reformu
Až se v sobotu odpoledne sečtou všechny hlasy, nemělo by se jen dohodnout nové osazení hejtmanských úřadů a už zase jen vzhlížet dál k důležitějším sněmovním volbám. Po dvaceti letech existence krajů a po dvaceti letech rozevírání regionálních nůžek je jasné, že celé krajské zřízení je zralé na zásadní reformu.
Mnohé kraje jsou příliš malé, třeba ten Karlovarský spravuje jen pár miliard pro ani ne tři sta tisíc lidí. K pravomocím nemají vyšší územně správní celky ani po dvou dekádách jisté financování, takže Praha stále uplatňuje centralistický a potenciálně velmi korupční vliv prostřednictvím nevybíravého hokynaření, kolik se kde odsype při porcování státního rozpočtu v parlamentu tu na opravu silnic, tu na investice.
Nově zvolený hejtmanský tým Asociace krajů by tak hned od svého prvního zasedání měl začít s přípravou debaty o reformě. Cíl je jasný: aby kraje byly skutečně funkční a regionální rozdíly se začaly zase uzavírat, jak to v celkem hodně homogenním Česku má být.
K tomu ovšem potřebujeme nové šikovné a osvícené hejtmany.
Klíč k jejich zvolení drží v rukou každý z nás.
