Už deset dnů běží akce Suchej únor, "28 důvodů, proč ochutnat čistokrevnej život". Dříve jsem se na tuhle masovku díval spatra, prostě jako na další masovou záležitost, módu. Bylo to hodně hloupé, ta akce je skvělá a má jedinou drobnou chybu, v Česku by měla trvat rok. "Suchej 2021" bychom měli vyhlásit. A nejen suchej, ale k tomu se dostaneme.
Přišel ke mně o víkendu přítel, vykládal, jak strašně přibral, sotva se hýbá a že se s jiným kamarádem rozhodli "dát ten sucháč", tedy že nebudou v únoru pít alkohol. Popsal mi, že byl loni na služební cestě v cizině, kde dva týdny nemohl vůbec pít, a jak letěli zpátky a on se už těšil a při přestupu na letišti vypil dvě sedmičky vína a pět piv a "měl takovou radost". Ale zároveň mi vyprávěl, jak ty dva týdny, kdy se těšil, jak si dá, zvládl celkem bez potíží. Ještě v tom zřejmě úplně nelítá.
Vypadá poněkud problematicky, když se tolik těšíme na pití. Tenhle přítel mi taky řekl, jak se už po prvním abstinenčním týdnu těší, až si 1. března vylije do hlavy "pívo a tvrdej". Pěkné je se těšit třeba na oslavu nebo na to, jak se zase budeme moct stýkat ve větších skupinách, tancovat, povídat si. Těšit se na pití, na opilost, na ten stav, kdy jsem ne úplně sám sebou (nebo snad na strav, kdy jsem konečně sám sebou?), je už dost na pováženou. Ukazuje to pak, že nežijeme spokojeně, že nás běžný život nebaví, že sami sebe nebavíme, že ne dost silně vnímáme to dobré, co je nám denně dáno.
Adiktolog Aleš Kuda v DVTV přitakal, že se "Češi topí v alkoholu". Zmínil fakt, který asi mnohým z nás uniká, totiž že více než tři drinky najednou již představují rizikové pití. Do kategorie tohoto rizikového pití u nás spadá 1,5 milionu lidí, 800 tisíc už se potácí v kategorii škodlivého pití. Suchej únor na svých stránkách uvádí, že se "za hranou rizikového pití u nás pohybuje přes 1 000 000 lidí". A za tou hranou číhají rizika zdravotní, psychická a sociální, nemoci, fóbie, ničení a rozpady rodin, pro děti peklo a zároveň, protože jsou učenlivé, často vzor, vzorec, jak to budou samy v brzké budoucnosti provozovat.
Myslím, že se málo zdůrazňuje právě tenhle prvek, totiž že dospělí, kteří rádi alespoň mluví o tom, že chtějí pro své děti "jen to nejlepší", jim často nabízejí naprosto katastrofální model života zajatého v chlastu. Života v závislosti, tedy zoufale, hrubě nesvobodného.
Dej si panáka, to tě spraví
Suchej únor má v Česku obrovskou cenu mimo jiné proto, že se o alkoholu a závislosti na něm vůbec mluví. Chlast najednou nedefiluje jen v reklamách, kde je za hrdinu, naopak, vystupuje najedenou jako veřejný nepřítel.
Několik let teď slýcháme, jak míříme na špici Evropy, míněno tak, že budeme pozitivně nejlepší. V toleranci a konzumaci alkoholu patříme k "negativním jedničkám", k nejhorším na světě. Jsme světové chlastací dno, světoví opilci. Odkud se to bere? Jak jsme do toho spadli?
Pivo, rum a slivovice je národní tradice, to ano, ale asi to jde o dost hlouběji. Národ vícekrát porobený, sužovaný, národ zahnaný na desítky let do lži a jen málo lidí se zmohlo na odpor. Možná tady najdeme jeden z důvodů, proč tolik pijeme, stydíme se zas sebe, hledáme únik. A únik hledá člověk nespokojený sám se sebou, nesebevědomý. Naopak, přestat pít, stát se nezávislým na chlastu, to poskytuje sebevědomí, protože toho bez vnitřní síly, bez síly odhodlání nedosáhneme.
Suchej únor nabízí možnost (letos pravda méně, protože se nemůžeme setkávat), abychom viděli, jak často saháme po lahvi nebo po pípě. Jak často nás okolí nutí pít a s jakým despektem je u nás přijímáno odmítnutí "dát si pívo, panáka nebo dvojku". Jak moc se naše uvolnění, radost spojuje s chlastem. Nebo jinak, bez alkoholu se můžeme učit střízlivé radosti, což vůbec není špatná věc.
Přitom alkohol je mazaný, chytrý, protože se umí v našem mozku skrývat, už nás má, už nás ovládl, ale my to ještě pořád netušíme, dokonce ani naše okolí nevnímá stopy naší závislosti, protože "chlastat je normální". Známe to: "Jsi nachcípanej? Dej si panáka, to tě spraví." "Jsi smutná? Dej si dvě decky červenýho, zvedne ti to náladu a navíc je to zdravý." "Máš depku? Kopni tam velkýho paňáka!"
Lidem hrabe z lockdownu
A do toho covidová pandemie. Koronavirus se spojil s virem návyku a závislosti, když pracujete na home officu, proč si ten šedý den hned ráno neprojasnit "rychlým čajem" (jeden lahváč) nebo rovnou "panáčkem vizoura"? Nikdo to nevidí a mně to zvedne "pocitovej level", jak mi řekla jedna známá.
Lidem hrabe z lockdownu, ve kterém jsme se dlouhodobě ocitli. Začínáme mít syndromy vězňů, však taky nesmíme po deváté večer ven, aby na nás někde na procházce neskočil covid. Jsme ovládáni partou neschopných vůdců, k nimž nemáme důvěru. Prezidenta si bez skleničky neumíme představit. Tak hup do toho za ním.
Studie týmu Petra Winklera z Národního ústavu duševního zdraví ukázala, že se během pandemie o 60 procent (!) zvýšil počet lidí, kteří pili pravidelně každý týden a častěji nadměrné dávky alkoholu. Přibylo úzkostných poruch, depresí a vzrostlo i riziko sebevražedného jednání. Není divu, žijeme v chronické nejistotě, mnozí v chronických obavách a strachu. Na covid okolo nás vymřelo už tolik lidí, že by zaplnili malé město.
Takže ano, ano, ano, Suchej únor potřebujeme, neposmívejme se lidem, kteří jej drží, obdivujme je a podporujme, přidejme se. Potřebujeme však brzdit i jiné závislosti, svírají nás úzkosti (mimo jiné máme nyní často nedostatek pohybu), upadáme do závislostí na lécích na spaní, antidepresivech. Měl by následovat Neprašnej březen, měsíc bez pilulek, bez prášků.
Mnozí pracují z domova a o desítky procent (předpokládám) roste jejich závislost na mobilu, na tabletu, počítači. Tyhle krabičky najednou nahrazují nenahraditelné osobní kontakty. Hodil by se Nedigitální duben, měsíc bez telefonu, bez počítače, bez wifiny. A pak? Na čem jsme se stali závislými? Zkusme to odhazovat, chlubit se ne tím, že "ani po deseti panácích na mně není nic vidět" (tím hůř), ale že nepiju, nepráškuju a nevisím na mobilu polovinu dne a noci.
