Ministr vnitra Milan Chovanec se v sobotu dostavil do Lán na jednání s prezidentem republiky. Po něm novinářům řekl, že se na Pražském hradě budou posilovat bezpečnostní opatření. Nejprve přijdou organizační změny, které mají zlepšit spolupráci Hradní stráže a prezidentovy ochranky. "Pan prezident si vedle toho představuje i bezpečnostní rámy i další opatření, což je podle mě otázka příštího roku s nějakou investicí několik set milionů korun. To znamená, že na to budeme muset hledat i finance," přiblížil obdržené noty.
Jde o pozoruhodnou informaci. Pokud se Chovanec nepřeřekl, znamená to, že bezpečnostní úpravy Hradu spolknou asi tolik, co celý roční rozpočet Kanceláře prezidenta republiky (ten má v návrhu na příští rok zhruba 450 milionů, mimo jiné včetně rekonstrukce přehrady v Lánské oboře). Několik set milionů je dost astronomická částka a vůbec není jasné, co by si ji mohlo vyžádat, kromě těch několika známých bezpečnostních rámů a jejich obsluhy.
Že se připravovaná opatření nedají propírat úplně veřejně, je jasné. I to, že hrozeb obecně přibývá, stejně jako tělesných strážců kolem státníků. Bezpečnostní bubliny bývají čím dál bytelnější. Ale o tom, že by se u nás masivně investovalo do bezpečí jiných ústavních činitelů, ani o tom, že by riziko v případě Hradu bylo aktuální a konkrétní, není veřejně nic známo.
Tohle je speciální případ. Prezident a jeho kancelář sice disponují doménou hrad.cz, ale co udělají se skutečným Hradem, to není zdaleka jen jejich věc. Každá hradní garnitura je tam napůl jako pan domácí, napůl jako pouhý nájemník.
Miloš Zeman se rozhodl Hrad opevnit a Milan Chovanec mu bez dalších podrobností přitakává: budeme muset hledat finance. Jak, „budeme muset“? Protože si to prezident přeje? Protože mu nestačí, že kvůli trenýrkové aféře nechal vyměnit tři klíčové lidi přes hradní bezpečnost, a bouří dál?
Zaprvé, bez ohledu na nezbytnou míru utajení nejde o tak zanedbatelnou sumu, aby daňoví poplatníci mohli zůstat ušetřeni bližšího vysvětlení, co, proč a za kolik se na Hradě chystá. Zadruhé, jde o charakter unikátního historického areálu, o jeho pojetí jakožto turistické atrakce, ale i místa, skrz které pořád ještě lidé chodí za svými běžnými záležitostmi. Nebo na mši do kostela. Dopad bezpečnostních investic na památkovou kvalitu Hradu, na ducha místa, je veřejnou záležitostí. Vně zdí jde o veřejný prostor.
Turnikety u Zlaté uličky dnes symbolizují nápor tvrdé turistiky. Z estetického hlediska tam nemají co pohledávat, je to průšvih, nevkus. A co teprve bezpečnostní rámy na uvítanou, kolik, kde, u které hradní brány? Turisté v dlouhých frontách, po nádvoří se rozléhá pípání, „striptýz“ jako na letišti? To je víc než sporné a má se o tom napřed diskutovat, ne rovnou podle přání prezidenta hledat finance a začít budovat.
Na zvážení je i samotný bezpečnostní efekt. Má-li jít částečně o reakci na trenýrky, pak připomeňme, že Ztohoven vylezli na lešení zvenčí Hradu, a kdyby jim v tom měly bránit bezpečnostní rámy, musely by stát na Nových zámeckých schodech nebo na Hradčanském náměstí, čili na veřejných a frekventovaných komunikacích. To už by bylo jednodušší rovnou obnovit hradby.
Když přišel po Gustávu Husákovi Václav Havel, mluvil o tom, jak mu záleží na vnější proměně Hradu, na jeho zpřístupnění a polidštění. Tak se i dělo a nastolený trend víceméně trval i v dalších letech. Teď se, zdá se, obrací. Hrad se začne před světem uzavírat. Z principu to může být i pochopitelné, protože svět se změnil. Ale Hrad není jen Zemanův a veřejnost má vědět víc než jen to, že prezidenta rozčílili bohémové, co mu svěsili standartu. Hrad není Zemanův, Zeman není vladař, slovo prezidenta není zákonem, ani v tomto případě.
