Je těžké najít oblast, ve které by zvolený prezident Petr Pavel nevzbuzoval naděje, že si povede lépe než jeho předchůdce. Přesto jedna taková je. Naprostou devastací prezidentského majestátu dokázal Miloš Zeman spojit skoro celou politickou reprezentaci v názoru, že nadešel čas změnit základní zákon země tak, aby kompetence hlavy státu napříště určoval co nejjednoznačněji.
Končící prezident totiž v praxi mnohokrát ukázal, že stávající abstraktně sepsané regule je možné v případě zlé vůle překračovat tak flagrantně, až to ohrožuje nejen politickou stabilitu, ale i samotný právní stát.
Jedinečná šance však bohužel zůstala nevyužita. Bázliví čeští zákonodárci se nakonec z nepochopitelných důvodů k úpravě pravomocí přímo voleného nejvyššího ústavního činitele neodhodlali. A s vítězstvím Petra Pavla se okno této příležitosti velmi pravděpodobně hlasitě zabouchlo. Příznivci nové hlavy státu, k nimž patří i strany vládní koalice, najednou nemají jediný důvod, aby svému favoritovi ubírali z moci, jíž pravděpodobně bude využívat převážně v souladu s jejich představami.
Politicky je to srozumitelné, z hlediska státních zájmů ale krajně nešťastné. Dál tak totiž zůstanou nevyjasněna pravidla pro jmenování premiérů i ministrů. Nezmění se způsob odvolávání prezidenta za případné hrubé porušení ústavy. A nezbavíme se ani nebezpečí, že se na Hradě bude kdykoli moci hokynařit s nejrůznějšími zakázkami, milostmi či posty centrálních bankéřů a soudců.
Předpokládaná námitka zastánců nově zvolené hlavy státu, že se v jejím případě není třeba obávat zlého, neobstojí. Také Miloš Zeman toho na počátku spoustu sliboval, pak ale propadl neohraničenému poli své moci a nakonec i korupci hrubého zrna. Právě pro takové eventuality potřebuje parlamentní demokracie disponovat dostatečnými pojistkami, Česko je však stále postrádá.
Zvolený nejvyšší lesník
Zvolili jsme nejvyššího ústavního činitele, nebo nejvyššího architekta, případně nejvyššího lesníka republiky? Po sérii rozhovorů, které v posledních dnech Petr Pavel poskytl, těžko říci. Na Pražský hrad má být dle jeho plánů pozván architekt Josef Pleskot, aby vdechl historickému sídlu zas něco nového. Letní rezidenci v Lánech nechce příliš využívat, takže už se zaobírá myšlenkou, že by nechal tamní oboru proměnit ve veřejné sportoviště.
Český prezident ovšem není feudál, který má po převzetí úřadu začít spravovat léno. Je to republikánská figura. Má tedy jistě disponovat dostatečným prostorem pro výkon nejvyšší ústavní funkce, ale to je asi tak všechno.
Během předvolební kampaně jsme občas mohli zaslechnout hlasy, které tesknily, že u nás věci nefungují jako v sousedním Rakousku. Tam sice lidé také už půl století vybírají prezidenta přímo, nevzniká však přitom žádné významné společenské pnutí. Mimo jiné i díky tomu, že vítěz se pak nestává místodržícím obřího hradu či vrchním lovčím královských obor. Nastěhuje se jen do Leopoldinského křídla nezměrného vídeňského Hofburgu, v jehož zbytku ovšem sídlí další instituce a správu celého areálu má na starosti speciální úřad podřízený vládě.
Na počátku 90. let bylo přijatelné - a nejspíš i nezbytné -, aby se revoluční prezident Václav Havel pustil ve velkém do proměny Pražského hradu (dopadla velmi dobře), nyní už by ale republice prospělo, kdyby se toho ujal - podobně jako v Rakousku - nějaký standardní expertní úřad. Stejně tak není důvod, aby hlava státu vybírala správce lánské obory. Jak jsme viděli za Zemana, jen to zbytečně pokouší hradní osazenstvo. Není tedy důvod, aby letní sídlo neprovozovalo řekněme ministerstvo vnitra či obrany, pokud další rezidenci nejvyšší ústavní činitel vůbec potřebuje.
Zemanovo dědictví
Materiální slasti českého republikánského prezidenta jsou sice rozsáhlé a jeho úřad na jejich správu každý rok od státu žádá bezmála půl miliardy korun, nicméně nejde o to nejpodstatnější. Mnohem důležitější jsou pravomoci, kterými má dle ústavní teorie přispívat ke stabilitě české politiky. Jak jsme ale mohli opakovaně vidět, jde opravdu jen o tu teorii. Stačí krátce připomenout, co vše jsme v posledních letech už také zažili. Svévolné blokace ministrů; dlouhodobé udržování premiéra, který nezískal důvěry sněmovny; korupční udělování milostí spolupracovníkům i svévolné porušování vládní zahraniční politiky.
Na všechny námitky přitom Zeman odpovídal: zvolilo mě 2,8 milionu občanů, mohu dělat, co uznám za vhodné. Pro Petra Pavla nyní hlasovala masa 3,3 milionu lidí - a k dispozici máme jen jeho slovo, že bílých míst v ústavě nebude zneužívat. V právním státě bychom na to ale potřebovali i garance.
Až zase bude zemi nejhůře…
Přesvědčení tvůrců české ústavy, že ke správě této země stačí jen úsporná a obecná pravidla, bylo pochopitelné i chvályhodné - a i po třiceti letech je vidět, jak výborný text sepsali. S ohraničením prezidentských pravomocí byla ale potíž už za časů, kdy o hlavě státu rozhodovali zákonodárci. Po zavedení přímé volby se pak situace stala už zcela neúnosnou.
Petr Pavel sice slibuje, že bude prezidentem důstojným a umírněným, nemůže ale necítit silnou touhu 3,3 milionu lidí po aktivní změně. Tu by však v parlamentní republice měly přinášet především sněmovní volby. I novému držiteli nejvyššího úřadu by tak v lecčem přišlo k duhu, kdyby hranice jeho působení byly mnohem jasněji nalajnované.
Jako v jiných unijních zemích by měl mít právo jen na jeden pokus jmenovat premiéra, aby nemohl rozehrávat své vlastní politické hry. Žaloba za hrubé porušení ústavy by pak neměla být jen teoretickou možností, ale zcela reálnou hrozbou. Že je pak zcela zbytečné, aby měl nejvyšší ústavní činitel vliv na pronájem Zlaté uličky či na cenu za vytěžený kubík smrčiny v Lánech, snad není ani třeba rozsáhle zmiňovat.
Zatím však bohužel vše zůstává při starém. A nejspíš se na tom nic nezmění, dokud se zase k moci nedostane nějaký příšerný prezident. Myšleno opravdu příšerný. Protože ani otřesný výkon Miloše Zemana zatím nedokázal zákonodárce pohnout k potřebné akci.
