Krátce před pětadvacátým výročím 17. listopadu vyšel v MF Dnes bilanční rozhovor s Václavem Klausem. Hodnotí uplynulé čtvrtstoletí. Média nejvíc zaujal jeho výrok, že Václav Havel byl „reformním komunistou“. Novinové povídání s exprezidentem, který svoji politickou kariéru zakončil nešťastnou milostí udělenou také velepodvodníkům, je i jinak zajímavé. Klaus dodnes neztratil své kouzlo.
Čiší z něj masivní skepse. V tom se podobá Havlovi. I Václav číslo jedna, když skončil na Hradě, ale dokonce i jako prezident, byl značně skeptický a nespokojený. Z přesně opačných důvodů než jeho sok Klaus, ale také nespokojený. Proč? Velmi zjednodušeně řečeno proto, že se kradlo. Že se rozjel klientelistický systém, že velké strany fungovaly jako opevněné, betonové bunkry. A také proto, že se dost rychle nerozvíjel občanský vzdor, schopnost různých skupin občanů rvát se o svoje místní zájmy.
Havel byl nespokojený ještě i z jiného důvodu. Sám prohrával svoji vizi silné občanské, sebevědomé společnosti, která se mocí nenechá oblbnout. Kdežto jeho dva hlavní sokové, Václav Klaus a Miloš Zeman, zůstávali v politice, na dlouho ji opanovali. Byla v tom i pořádná porce osobní zášti vůči oběma kolegům dinosaurům.
Přesně to samé se přihodilo Klausovi: jeho projekt padl. Ještě jako hlava státu zavrhl ODS, vydědil své vypiplané, rozmazlené dítě. Nedosti na tom. V posledních dvou letech musí trpně pozorovat, jak dostává na zadek systém silných stran, ve který věřil. Jeho spor s Havlem byl mimo jiné o strany. V rozhovoru pro MF Dnes umanutě tvrdí, jak Havel stranám „škodil“. Citujme, co Klaus o svém prezidentském předchůdci řekl: „On nechtěl politickou demokracii standardního typu. On nenáviděl politické strany. On chtěl svá milovaná hnutí. A zásadním způsobem odmítal tržní ekonomiku, ač si myslím, že z ní sám osobně velmi tyl.“
Nechme chvíli stranou, že to není pravda, že Klaus – jako už tolikrát – překrucuje. „Politická demokracie standardního typu“ pro něj de facto byla to, že ODS a ČSSD se střídaly u moci. A že tu moc měly a nikdo jim do ní nekecal. Že se kupříkladu nemohlo stát, aby byla policií odposlouchávána ředitelka kabinetu premiéra (jako byla odposlouchávána Jana Nagyová-Nečasová). Pro Klause bylo nejspíš normální, že rebelující poslanci ODS něco dostali za to, že odejdou ze Sněmovny. A to vše se – na chvíli – zhroutilo. Nedotknutelnost zlodějů ve stranách, jejich praktik, byla na chvíli zpochybněna. Rozumíte? Odehrát se to dřív, nemohla by fungovat opoziční smlouva, což byl jen a jen kšeft. Rozdělení moci.
Do konce svého života neodpustím Havlovi
A teď zpět, v čem to tvrzení o Havlovi není pravdivé. Havel neměl nic proti politickým stranám, natožpak aby je nenáviděl. Byl klasický demokrat. Nelíbilo se mu však, co u nás politické strany dělají. Nelíbilo se mu, sám jsem toho byl svědkem, jak u nás roste korupce, jak jsou politici nepostižitelní, jak se propojují s podivným, nečistým byznysem. Všecko to, co jsme později nazvali kmotrovskými praktikami. Havel, to byla zřejmě jeho hlavní chyba v Klausových očích, chtěl slušné strany.
Klausův systém – a proto ta hutná skepse – se nakonec zhroutil natolik, že voliči dali přednost hnutí ANO miliardáře Andreje Babiše, tedy „ideově neukotvenému uskupení“. Pro Klause peklo. Protože pro něj bylo ono „ideové ukotvení“ důležitější než realita. Pro něj bylo za opoziční smlouvy v pořádku, že si ČSSD a ODS zemi rozparcelovaly na sféry vlivu. Občan-volič byl od toho, aby jednou za čtyři roky volil. Pak měl mlčet. Jenže ten umlčený „blbeček“ nakonec protestoval. Řekl: Už standardním stranám nevěřím. A zvolil Babiše.
Kdo se na pádu ODS a na výprasku klausovsky standardních partají podílel? Média, která prostě nemohla o všech těch špínách nepsat, dále různé nevládní organizace, které se začaly bránit rozkrádání státu (viz třeba Dopravní podnik Praha atd. atd.). A nakonec se přidalo i pár policajtů a státních zástupců.
Klaus: „Nikdy, do konce svého života, neodpustím Václavu Havlovi a podobným lidem, že oni ty strany tak znesvěcovali a poškozovali svými výroky, že lidi od těch stran vlastně odháněli...“
Klaus to v interview zhodnotil: „Nikdy, do konce svého života, neodpustím Václavu Havlovi a podobným lidem, že oni ty strany tak znesvěcovali a poškozovali svými výroky, že lidi od těch stran vlastně odháněli...“ Podle Klause to byla „antipropaganda“. V rozhovoru ji, jak je jeho zvykem, symbolizoval: „Moravec (Václav Moravec z ČT, pozn. red.) je pro mě symbol mediokracie, chcete-li. A Janeček (Karel Janeček, zakladatel Nadačního fondu proti korupci, pozn. red.) je pro mě symbol NGOismu, jak říkám, Václav Havel by řekl - občanské společnosti. Mohl bych tam ještě přidat jméno té prokurátorky nebo zástupkyně...“ Mínil Lenku Bradáčovou. Ta je pro něj „symbolem soudcokracie“.
Chtěli jsme víc než Klause a Zemana
Co tedy Klausovi nejvíc vadí? Jakž takž svobodná média, občanské skupiny, které kupříkladu popisují vykrádání státního podniku, a těch nemnoho aktivních, politiky neochočených policajtů a státních zástupců. A ano, to je přesně to, co by dnes nejspíš Václav Havel, jak jsme ho znali, vítal a podporoval.
Klaus tentokrát o Havlovi mluvil upřímně, ne jako na jeho pohřbu: „Ano, vnímal jsem to (Havla jako prezidenta, pozn. red.) jako nutné zlo,“ řekl. A také: „Myslím, že on, ač samozřejmě nebyl komunista, tak mentálně v mnoha ohledech tím reformním komunistou byl.“ – Nazvat Havla „mentálně reformním komunistou“ je kopanec do mrtvého. Jestli Havel něčím duší a tělem nebyl, tak právě komunistou. Proto si v minulém režimu odseděl pět let v komunistickém kriminálu. Totalita mu byla zcela cizí. Zato Klaus s ní dokázal docela dobře vycházet.
Komické a lživé je i to, jak Klaus mluví o svém příteli, své krevní skupině, Miloši Zemanovi. Jak mu závidí. „Zeman je v podstatě miláček vás všech médií. Všechno mu promíjíte, všechno mu skousnete. Mně byste neumožnili ani desetinu toho, co jemu.“ A směrem k novinářům dodá: „Vy jste nejdříve milovali jeho protikandidáta (míněn Karel Schwarzenberg, pozn. red.) a teď jste poslušně začali milovat dnešního prezidenta. To je od vás hezké. Ale mě jste takhle nemilovali.“ – Jak smutné bilanční konstatování: Mě jste takhle nemilovali!
V rozhovoru se také mluví o Klausově knize, která vbrzku vyjde. Nazval ji Chtěli jsme víc než supermarkety. Ano, on a Zeman chtěli mocné, nepohnutelné strany, jako byla jeho ODS a Zemanova ČSSD. Oba, Václav Klaus i Miloš Zeman, se nakonec dočkali prezidentského křesla. A my bychom dnes mohli směle říct: Chtěli jsme víc než Klause a Zemana. Chtěli jsme slušný, fungující stát. A pořád dál ho chceme.
